Duben 2013

Denisa Ščerbová

30. dubna 2013 v 12:04 | Michal Všechovský

Rodačka z Karviná Denisa Ščerbová je českou dálkařkou, juniorskou mistryní Evropy a juniorskou mistryní světa. První velkou akcí bylo mistrovství světa do sedmnácti let v roce 2001.Skončila na 10.místě, ale na stejném šampionátu o dva roky později vybojovala stříbrnou medaili. A to jí jen jediný centimetr dělil od zlata.

Podobnou smůlu zažila o rok později na MEJ v Tampere, když až do poslední série držela výkonem 626 cm třetí příčku. Šestým pokusem jí ale skokem dlouhým 635 cm pokořila Švédka Lincoln-Saavedraová.

V olympijském roce se Ščerbová dostala do nominace na halové mistrovství světa. Ve svých 17 letech byla nejmladší členkou české výpravy. Hned v první sérii kvalifikace A dolétla na hranici 6.50 m. Už se nezlepšila a musela čekat na výsledky druhé skupiny. Limit pro jistý postup do finále dálkařek činil 662 cm, tedy 1 cm nad osobním maximem české reprezentantky. Finále nakonec Ščerbové uniklo, ale příliš velkou hlavu si z toho nedělala. "Nervózní jsem ani nebyla, jen trochu ráno. Když začaly závody, už jsem byla v pohodě. Nějak jsem se nedokázala vyhecovat, neměla jsem tolik energie. Jsem ale ráda, že jsem porazila Němku Krauelovou, která je stejně jako já ještě juniorka. Mám taky cenný skalp Niki Xantou," usmívala se Ščerbová.

Opravdový vrchol roku nebyly v případě vítkovické dálkařky olympijské hry, na nichž skončila v kvalifikaci. V italském Grossetu se totiž v roce 2004 konalo juniorské mistrovství světa. A Denisa Ščerbová si dolétla pro zlatou medaili a titul juniorské mistryně světa! Kvalifikaci vyhrála výkonem 6.59 Němka Sophie Krauelová, Ščerbová postupovala z druhého místa za 6.34. "Sophii se dnes podařil dlouhý pokus, já věřím, že mě se podaří zítra..." Ta slova byla prorocká. Hned první odraz trefila Ščerbová ideálně, doplachtila na hranici 6.61 metrů a vyrazila soupeřkám dech. Druhý pokus byl ještě delší. Někam za 6.70, což by kromě stvrzení vedení v soutěži znamenalo jistou letenku na olympijské hry. Bohužel, skok se pro milimetrový přešlap nemohl měřit. I když se Ščerbová dále v soutěži nezlepšila, větší důvod k nervozitě měly její soupeřky. Zoufalá Krauelová se dokonce pokoušela uhádat evidentní přešlap. Rozhodčí byly naštěstí neoblomní, a tak se mohla Ščerbová radovat z velkého triumfu. "Technicky jsem na tom byla rozhodně dobře, jenom škoda toho přešlapu ve druhém pokusu," hodnotila po vyhlášení novopečená mistryně světa.

V roce 2005 zůstala Ščerbová na HME v Madridu v kvalifikaci, ale její úspěch měl přijít v letní sezoně. Svěřenkyně Aleše Dudy totiž na mistrovství Evropy juniorů potvrdila roli favoritky závodu. Hned prvním pokusem ve finále dolétla do vzdálenosti 6.57 metru a své soupeřky po celou dobu závodu nechala hluboko za sebou. Do své sbírky medailí přidala další zlatou z velké soutěže. "Je to super," okomentovala svůj výkon ještě v mix zóně čerstvá juniorská mistryně Evropy. "Vítězství z kvalifikace mě posílilo a věřila jsem si," uvedla a dodala: "navíc první pokus 6.57 metru mi zajišťoval, že bych se mohla dobře umístit, takže jsem se hodně uklidnila a skákala jsem v pohodě."

Rok 2006 znamenal pro Denisu Ščerbovou pozvolný přestup od dálky k vícebojům. V halovém mezistátním utkání ve vícebojích v hale Otakara Jandery překonala výkonem 4392 bodů deset let starý rekord Heleny Vinařové v pětiboji. Dramatický byl především závěr pětiboje. Ščerbová měla spočítáno, že aby dosáhla na rekord, musela by zaběhnout závěrečnou osmistovku pod 2:20 minut. "Věděla jsem, že to musím zkusit, strašně jsem chtěla," řekla svěřenkyně Aleše Dudy. Ščerbové se nakonec závěrečná osmistovka povedla. Tempo udávala Zuzana Hejnová. "Když jsem viděla, že se časomíra zastavila při doběhu Zuzky na čase kolem 2:11 minuty a já měla ještě co dělat, abych se do cíle dostala, tak jsem si říkala, že je to v pytli," smála se šťastná vítězka, které nakonec naměřili čas 2:18:80 minuty.

Evropský šampionát v Göteborgu 2006 měl být pro Ščerbovou první opravdu velký vícebojařský závod. Ve své královské disciplíně (dálce) chtěla předvést co nejlepší výkon, ale zde pro ni bohužel závod skončil. Prvním pokusem Ščerbová pouze proběhla, ve druhém zajišťovacím pokusu dolétla na hranici 6.12 metru a třetí pokus měřil 6.06. Pak ji však museli lékaři odnést z plochy na nosítkách. Na vině byla bolest v kotníku.

Před HME 2007 v Birminghamu Denisa váhala, zda půjde "svoji" disciplínu dálku, nebo zkusí pětiboj. Rozhodla se pro dálku a získala první seniorskou medaili. Za svůj vyrovnaný halový národní rekord 664 cm brala bronz. "Asi to tak mělo být," řekla po závodě. "Ve vícebojích bych neměla šanci, holky byly skvělé." Ani národní rekord 4392 bodů by nestačil na umístění v první desítce závodnic. Bronzový pokus z HME okomentovala Ščerbová s tím, že to rozhodně nebyl ideální skok: "Strašně mi tam spadla noha. Nečekala jsem, že poletím tak daleko, čekala jsem o deset čísel méně."

Venkovní evropský šampionát její věkové kategorie (do 22 let) pro ni znamenal stříbro. Na MS dospělých jí na finále chyběl jediný smolný centimetr. "Já už ty centimetry nesnáším," zlobila se Ščerbová. "Na dvaadvacítkách jsem takto přišla o zlato, teď o finále. Doufám, že si to příští rok vyberu, a že mi to pomůže třeba na OH," dodala ale optimisticky a zavtipkovala: "Mohla bych být třeba zase o centimetr bronzová jako v Birminghamu. Nebo třeba rovnou zlatá! Ba ne, teď vážně, ty holky dneska skákaly opravdu daleko," dodala vážněji. "Můj první skok byl docela daleký, ale přešlap. Druhý byl takový zajišťovák a tím třetím jsem chtěla skočit dál. Ale nevyšlo to," pokrčila rameny. Vysloužila si každopádně šesté místo v anketě ATLET ROKU 2007.

Na HMS 2008 se nominovala hned ve třech disciplínách. V svém rozběhu na 60 metrů překážek skončila časem 8.42 šestá a z dalších bojů vypadala. Mohla to brát alespoň jako rozcvičení pro dálku. Ani ta jí však nevyšla podle představ. Skočila nejlépe 637 cm, což na finále, byť těsně, nestačilo. Posledním skokem jí přeskočila Jihoafričanka Janice Josephsová a Denisa skončila devátá. Od postupu do finále jí dělily čtyři centimetry. "Byla jsem podivně bez síly. Možná to jsou ještě následky nemoci, co jsem měla v době HMČR. Taky mi asi nepomohlo, jak jsem musela před dálkou běžet z překážek na svolavatelnu. Aspoň tedy zítra pomůžu holkám ve štafetě," povzdechla si bronzová medailistka z posledního HME. V ní na druhém úseku po Bergrové vybojovala čtvrtou příčku, kterou již kolegyně Bartoničková a Hejnová nepustily. Ščerbová si tak spravila náladu po svých individuálních závodech. "Kdo by si ji nespravil čtvrtým místem," řekla. Štafeta 4x400 dosáhla času 3:34.53.

Úspěchy:
2001: MS17- 10.
2003: MS17- 2., MEJ- 4., MEJ (4x400 m)- 8.
2004: HMS- kvalifikace, MSJ- 1., OH- kvalifikace;
2005: HME- kvalifikace, 2005: MEJ- 1.
2006: ME ( sedmiboj )- NF

Oddíl: AK SSK Vítkovice
Trenér: Aleš Duda
Disciplíny: Dálka ,sedmiboj

Rosolová & Rosol: Rozvod je nakopl!

Kdekdo po ní toužil, k oltáři ji ale nakonec dovedl on. Tenista Lukáš Rosol (25) ulovil krásnou atletku Denisu Ščerbovou (24), jenže manželé Rosolovi se letos rozvedli.

Výsledek? Denisa se v březnu stala halovou mistryní Evropy na 400 metrů, Lukáš si dnes zahraje 3. kolo grandslamového French Open! Oba své životní úspěchy zaznamenali v Paříži - »městě zamilovaných«...
Hrával hokej, ovšem příbuzným slavného hokejisty Petra Rosola není. Na French Open už je jediným Čechem v mužské dvouhře, přitom se nejmenuje Berdych ani Štěpánek. Dlouho se nemohl v tenisu prosadit, sotva se ale rozvedl s krásnou holkou, září!
"Rozvod? Nic tragického, jsme spolu zadobře," řekl Rosol deníku Sport. "Snad nám to prospěje a budeme mít čistou hlavu na svůj sport," přidal.
Brali se v listopadu 2008, po roční známosti, vydrželi spolu jen něco přes dva roky. Odcizili se. "Neměli jsme na sebe čas. Vdávala jsem se v jednadvaceti, věřila jsem tomu. Ničeho ale nelituju. Všechno zlé je pro něco dobré," prohlásila Rosolová. Měla pravdu. Ona si vzápětí splnila svůj zlatý sen, on si jej prožívá právě teď. Jako by s koncem manželství oba odhodili pomyslný balvan, svoboda je nakopla k výšinám...
Lukáš má na pravém rameni »kérku« hada. V Paříži uštkl už pátého soupeře - tři v kvalifikaci, další dva po pětisetových bitvách v hlavní soutěži. Vytáhlý ranař zničil i Rakušana Melzera, osmého hráče světa! "Životní zápas!" hlesl Rosol. Uspokojení? Ne! Dnes jej čeká ve 3. kole Argentinec Chela. Sice skvělý antukář, ale... "Dá se přes něj přejít," usmál se.
Za prvních pět měsíců roku vydělal 1,3 milionu Kč, teď jen za týden milion. Už ví, že se ze 111. místa světového žebříčku vyhoupne k 90. příčce. "Chci se ve stovce udržet a dostat se na olympiádu v Londýně. Ta je pro mne cennější než grandslam," řekl. V olympijské vesnici by bydlel i s Denisou...


David Gahan

29. dubna 2013 v 11:54 | Michal Všechovský

David Gahan je zpěvákem skupiny Depeche Mode.....Coby skutečný punker a neúnavný fanoušek The Dammen přecházel z jedné školy do druhé, až se mu nakonec podařilo ukončit uměleckou školu v Sounthende.V zaměstnání skončil stejným způsobem jako skončil se studiem. Během krátkého času vystřídal několik pracovních pozic (např. aranžér obchodních výkladů, prodavač limonády a nebo jako vykladač tovaru v supermarketu)n Volný čas však s oblibou trávil v barech a na potulkách basildonem s jeho budoucí manželkou Joanne, se kterou ve své době založil velice aktivní fanclub se vzpomínkami na kapelu The Dammen.

Jeho hudební začátky se dají spojit s Basildonskou klubovou kapelou The Vermin, kde začínal jako hráč na Tam- Tamy a zřítka skusil zpěv. Dodnes je hrdý na podání velkého hitu Davida Bowieho \'\'Heroes\'\'. Při zpívání této písně na nějaké skautské akci na Daeva narazili Martin, Vince a Fletch coby členové Composition of Sound a od této chvíle se začíná historicky psát Depeche mode. První vystoupení spojené s neskutečnou trémou dospíval Dave posilněný alkoholem, ale objevil svou silnou stránku a vždy si dokázal podmanit publikum.

K významným událostem v Daevově životě lze přiřadit svatbu s dlouholetou přítelkyní Joanne Fox 3.8.1985 a o dva roky později (14.10.1987) narození prvního syna Jacka. Na vrcholu slávy ve stejném období začíná Dave potají experimentovat s tvrdými drogami, a tato skutečnost vedla v roce 1990 k rozvodu s Joanne a Daevovo odstěhování do USA, kde skutečná pohroma teprve začala. Daevovo nečekaná svatba v dubnu 1992 s neznámou osobou Theresou McConroy, drogový a alkoholový požitek jen posilnila. Následné gigantické světové turné skupiny Devotional a Summer Tour '94 už jen zpočítalo Daevovi osud. Po čase a po turné žil Dave více v imaginárním než ve skutečném světě, což vedlo k rozvodu s Theresou a jeho totální závislosti na Heroinu.

Dave Gahan za svůj život tedy stál dvakrát před nebeskou bránou. 17.8.1995 byl převezen s podřezanými žilami do Cedars Sinai Medical Centre. Poté Dave přiznal, že šlo o pokus o sebevřeždu, kvůli neustálému zoufalství a depresím z drogové závislosti. Až po několikátém pokusu o léčení z drogové závislosti se pro Daeva stalo záchranou 28.3.1996 předávkování speedballom(směs kokainu a heroinu obsahující obzvlášť smrtelně nebezpečný druh heroinu s názvem Red Rum) v ranních hodinách v hotelu Sunset Marquis. V Los Angelské nemocnici ho po dvou minutové klinické smrti oživili a odevzdali úřadům.

Dave Gahanbyl obvinění z předávkování drogami a soud mu nařídil pravidelné lékařské prohlídky a rehabilitaci, kterou vykonával v Exodus Detox Centre v Los Angeles.Od té doby je dave jako vyměněný, večírky a afterparty jsou pro něho velkou neznámou a novou chuť do života získal s novou rodinou, kterou tvoří jeho manželka Jeniffer(14.2.1999) a dcera Stella Rose, se kterými v součastnosti žije v New Yorku na dolním Mannhattnu.

Po albumu Exister(2001) se dave pokouší nahrát vlastní skladby společně s přítelem Knoxem Chandleronem a jeho sólový debut pod názvem Paper Monsters vychází v červnu 2003. následnovně se vydává na světové turné, aby podpořil prodej Albumu. V listopadu zavítal se svojí show i do Bratislavy.

V roce 2005 si David Gahan přesazuje své skladatelské příčiny do nahrávání albumu Depeche mode- Playng The Angels (2005) přičemž jedna z jeho skladeb se stává singlem (Suffer Well).

PS: pardon za gramatické a jiné chyby, text je překládán z jiného jazyka...:)

Martin Lee Gore

29. dubna 2013 v 11:48 | Michal Všechovský

Rodák z Londýna, jehož otec je údajně černoch, se do nudného Basildonu dostal díky studiu na střední všeobecné vzdělávací škole. Možná díky tomuto faktu nebo osudu se tu setkává s lidmi, kteří navždy změní jeho život. Andrew Fletcher, Vincent Clarke, bratři Bamontovi, Alison Moyet.

Po skončení školy je zaměstnán jako úředníček v basildonské pobočce NatWest Bank. Mimo práce však jeho život naplňuje hudba. Přes kapely Norman and the Worms, French Look a díky velmi blízkému přátelství s Andym se dostává do kontaktu s Vincentem Clarkem. Zakládají skupinu Composition Of Sound, se kterou se na konci 70-tých let stávají skutečnými hvězdami místních klubů.

Coby hráč na klávesy se i po příchodu Davida zdokonaluje ve stínu Vincenta Clarka, ale po jeho nečekaném odchodu koncem roku 1981 se stává skladatelem a hlavní skladatelskou osobností kapely. Po úspěchu debutového alba Speak & Spell odchází ze zaměstnání a hudbě se věnuje profesionálně. Spolu s technickými znalostmi Alana Wildera dovedl kapelu do dvorany slávy. Svoje fetišistické období v polovině 80-tých let strávil v západním Berlíně, kde žil s dlouholetou přítelkyní Christine.

V roce 1986 se ale vrací do Londýna. Koncem osmdesátých let se Martin realizuje ve studiu předěláním svých oblíbených skladeb a vydáním EP s názvem Counterfeit e.p.(1989). Martin je známý svým nepřekonatelným apetitem v pití piva a vybraného alkoholu během nahrávání alb a turné. Táto záliba, stejně jako u Davida, končí na osudném turné Devotional, kdy se projevily zdravotní problémy. Taktéž je považovaný za velkého odborníka a znalce na elektronické scéně.

Dnes se svou manželkou Suzanne Boisvert, dcerami Viva Lee, Eva Lee a synem Caylem žije na západním pobřeží USA, v Santa Barbaře. V období prázdnin Depeche Mode po skončení světového turné k albu Exciter Martin nahrává ve svém domácím studiu coververze svých oblíbených skladeb a v dubnu 2003 vydává album s názvem Counterfeit2. K albu udělal jen 8 komorních koncertů v malých klubech po Evropě a USA.

Na jaře 2003 začíná Martin psát nové skladby Depeche Mode na nové album Playing the angel. Je tam několik písní o jeho soukromí, např.: Precious, díky ní se omlouvá svým dětem, že se rozvádí a také píseň Lillian, kterou napsal hlavně pro svou bývalou manželku.

Zajímavosti:
Přezdívka: Mart
Barva očí: zelená
Barva vlasů: blond
Výška: 1,70m
Záliby: hudba, videohry
Rodina: rodiče Pamela a David Gore, sourozenci Karen a Jaqueline, ex-manželka Suzanne Boisvert (27.8.1994), dcery Viva-Lee (*6.6.1991), Ava-Lee (*červenec 1995) a syn Caylo (*27.8.2002)

Hudební kariéra:
Norman and the Worms, French Look, Composition of Sound, Depeche Mode, sólový projekt
Pozice ve skupině: textař, skladatel, hráč na kytaru a klávesy, zpěv/pomocné vokály

Oblíbené města : Kapské město, Berlín
Oblíbené jídlo : Japonské
Oblíbené pití : pivo Weizen
Oblíbená část svého těla : malíček
Oblíbený sport : Fotbal
Oblíbená barva : černá
Oblíbený parfém : Angel
Oblíbený film : My life is a dog
Oblíbená kniha : Diary of a drug fiend - Aleister Crowley
Oblíbený TV-program : The Discovery Channel
Oblíbený časopis : New Scientist
Oblíbená skladba : Satisfied Mind - Porter Wagoner
Oblíbená skladba DM : Policy Of Truth
Oblíbené album : The Sun Sessions - Elvis Presley
Oblíbené album DM : Violator
Oblíbené video DM : Halo
Oblíbený text DM : Clean
Oblíbený zpěvák/skupina : Elvis Presley, Velvet Underground

Alan Charles Wilder

29. dubna 2013 v 11:43 | Michal Všechovský

Alan Charles Wilder se narodil 1. června 1959 v Hammersmithu, západním Londýně, jako nejmladší ze tří bratrů. Od malička byl obklopen vášní ke všemu, co se týkalo hudby (ve Wilderově rodině naprostá samozřejmost), zcela nevyhnutelně proto kráčel ve stejných stopách a začal navštěvovat hodiny klavíru. Během studií na gymnáziu St. Clement Danes, které absolvoval v 11 letech, se stal nejlepším z celé hudební třídy (jako druhý nástroj si přibral flétnu). Záhy se stal předním členem školního orchestru a skupiny Brass Band (sdružující děti ze 4 škol). Zároveň pokračoval ve studiu hry na klavír, dokud jeho zájem o Bacha a Beethovena nevystřídal zájem o Bowieho a Bolana, jejichž hudba zmírnila původní zápal pro hraní v orchestru.

V roce 1975, kdy mu bylo 16 let a měl za sebou úspěšné složení zkoušky - tzv. 'O' level, vrátil se do školy St. Clement Dane, aby zde zůstal ještě jedno pololetí, po nemž školu opustil a usiloval o získání práce v kterémkoliv londýnském nahrávacím studiu. Nakonec byl přijat do DJM Studios ve West Endu na pozici asistenta. Alan vzpomíná: "Na některé studiové práce, převážně ty, co se bezprostředně týkaly hudby, jsem byl perfektní, ale byly i takové, které mi nešly". Protože DJM vlastnila i svou nahrávací společnost, Alan pracoval nejen s domácí produkcí, ale dostal se i k práci s ostatními umělci. Netrvalo dlouho a byl pro své dovednosti s klávesami vyhledáváným specialistou. Poptávka po jeho službách a jeho touha po více kreativní roli nevyhnutelně vedla ke změně jeho pozice a nakonec k odchodu z DJM. Odstěhoval se do Bristolu, aby se stal členem skupiny The Dragons. The Dragons vydali právě u DJM Records singl 'Misbehavin', ale kvůli velkému neúspěchu a ještě většímu nedostatku peněz se skupina přirozeně rozpadla. Alan se společně s kolegou z Dragons, basákem Jo Burtem, vrátil o šest měsíců později do Londýna, a to pod pseudonymem 'Alan Normal' - nezbytnost dávných punkových let - aby se připojil k nové skupině 'Dafne and the Tenderspots'. Skupina hrála původně po restauracích, čemuž také odpovídal její repertoár, ten byl ale záhy pozměněn na 'new wave', a díky tomu získala skupina smluvu s MAM Records.

V roce 1979 vyšlo album 'Disco Hell', setkalo se ale s vlažným ohlasem a Tenderspots začali mít problémy s nezájmem publika, a také s nedostatkem financí. Alan skupinu opustil a stal se členem 'Real to Real'. U nahrávací společnosti Red Shadow Records vydali několik singlů a také album s názvem 'Tightrope Walker'. Ačkoliv měli 'Real to Real' úspěch, čekal je podobný osud jako Alanovi předchozí skupiny. Rozhodl se proto odejít, aby se stal hráčem na klávesy v zavedené, ale poněkud usedlé skupině 'The Hitmen' (jejíž hlavní zpěvák, Ben Watkins, později založil 'Juno Reactor', vydávající u Mute). Skupina se sice pyšnila hitem 'Bates Motel', to ale nestačilo k její záchraně a netrvalo dlouho a Alan si opět musel hledat práci. Nicméně, tento začarovaný kruh se začal uzavírat a blížila se změna.....

NOVÝ ŽIVOT
V roce 1981 odpověděl Alan na inzerát v Melody Makeru, který zněl takto: "Zavedená skupina hledá klávesistu - jen vážné zájemce". Po absolvování vstupního pohovoru s Danielem Millerem, hlavou Mute Records, byl pozván ke konkurzu do Blackwing studios. Zde byl představen skupině Depeche Mode; třem kamarádům ze školy v Basildonu, hrabství Essex, kteří si právě užívali úspěchu svého prvního alba 'Speak and Spell', na kterém se ještě jako hlavní skladatel podílel Vince Clarke, jenž skupinu opustil. Požádali Alana, aby předvedl své dovednosti a zahrál jeden z jejich posledních hitů 'New Life'. Členy skupiny sice zaujal, ale Daniela nepřesvědčil. Následovala nejedna diskuse, druhá část konkurzu a skupina nakonec dosáhla svého, Alan se mohl k Depeche Mode připojit, ale ze záčátku jen na půl úvazku. Wilder říká: "Skupina očividně potřebovala náhradu za Vince, mělo se uskutečnit turné a byly tam i jiné závazky do budoucna. Jeho odchod přišel neočekávaně hned po prvním úspěchu. Měli mu za zlé, že odešel, a chtěli mu dokázat, že navzdory jeho odchodu mohou pokračovat dál. Myslím, že to byla otázka pýchy". Alan byl vhozen do jámy lvové - jeho první prací bylo turné po USA, spousta televizních vystoupení, rozhovorů a ostatní propagace, to vše současně s vydáním singlů 'See You' a 'Meaning of Love'.

Během léta roku 1982 se Martin Gore, David Gahan a Andrew Fletcher zavřeli bez Alana do studia Blackwing a vytvořili své druhé album 'A Broken Frame'.

Depeche Mode hráli velkou roli v rozvíjející se firmě Mute Records, jedné z nejúspěšnějších a nejrespektovanějších nezávislých nahravacích společností v Anglii. Vztah mezi skupinou a Danielem Millerem byl bezvadný. Během následujícího roku si Daniel utvořil k Alanovi mnohem vřelejší postoj. Ten vydal u Mute svou první věc, 'T.V.O.D.', pod svým pseudonymem 'The Normal', mohl tak ztělesnit svůj zájem o ranou německou hudbu, hluboce experimentální a syntezátorovou (Kraftwerk, DAF, Tangerine Dream atd.).

Alan pocházel z úplně jiného, více muzikantského prostředí. Ti dva tak našli soulad, a co bylo mnohem důležitější, stejný pohled za zvuk Depeche Mode. Společnou produkcí dalšího alba 'Construction Time Again' z roku 1983 se Garethovi Jonesovi, Danielovi a Alanovi podařilo udělat opravdu velký skok. Alan na toto album přispěl i několika svými vlastními písněni, stejně jako extra B-stranami, i když později připustil, že ke spolupráci na psaní písní se cítil být donucen. Jeho síla spočívala v práci se zvuky a strukturou hudby, k čemuž byl předurčen díky svému klasickému hudebnímu vzdělání.

Kromě výrazné předehry byl další viditelnou změnou v hudbě Depeche Mode posun z jejich čistě popových začátků do mnohem temnějšího provedení písní. Martin, který se ujal po Vincovi funkce skladatele, rozvíjel svůj styl psaní textů. Společně s náboženskými tématy, jako jsou vina a vykoupení, začal koketovat s tématem sexu. Alan toho využil a začal vytvářet vyzrálejší a složitější zvuky.

Tahle změna se jasně odrazila na dalším albu 'Some Great Reward', které vyšlo v roce 1984, a obsahovalo několik hitů jako např. pobuřující 'Master and Servant' nebo 'Blasphemous Rumours'. Díky odsouzení ze strany náboženských kruhů, získala skupina nálepku 'rock 'n' rollová' kapela - v tom pravém smyslu slova.

Během politicky i morálně uvolněnýh 80. let se na povrch začala klubat i ta odvrácená stránka života, která do té doby dřímala v podsvětí porno divadel a gay klubů. Najednou tu bylo co objevovat. Nejvíc se to projevovalo v USA, kde se odvážná hudební scéna stala jakýmsi postojem a byla potlačována soft rockem a 'diskotékovým peklem'. Hudba Depeche Modeměla v sobě cosi, co možná všichni příslušníci americké střední vrstvy hledali. Existovala tu skupina, která měla dostatečně vyhraněný styl na to, aby se nenechala ovlivnit, ale která se nebála vyzařovat provokující sexuální auru.

Album z roku 1986, 'Black Celebration', se svým temným a cynickým pozváním "Let's have a black celebration....to celebrate the fact that we've seen the back of another black day" ("Pojďte udělat černou oslavu...oslavit konec dalšího černého dne") ukázalo popularitu skupiny v Evropě a Americe. Anglický tisk naopak nemohl skupině odpustit píseň 'Just Can't Get Enough' a vůbec její vztah k 'novoromantismu'. Navzdory množství předchozích hitů, současného úspěchu se skladbou 'Stripped' a příslibu mnoha hitů dalších, hráli jejich hudbu opravdu málo. Například - i když byli přinejmenším stejně úspěšní jako jejich kolegové z Duran Duran a Spandau Ballet, nebyli Depeche Mode zváni na takové akce jako koncert Live Aid Boba Geldofa nebo singl Band Aid 'Do They Know It's Christmas', na němž se podílela většina hudebníků té doby. Ironií je, že se z toho nakonec stala pro Depeche Mode výhoda. Protože nestáli ve středu zájmu a odmítali kontakt s tiskem, podařilo se jim vybudovat základnu dychtivých fanoušků, kteří jim zůstanou věrni až do smrti.

ZNOVUZROZENÍ
Alan se svými nápady rád experimentoval (to i v době svého působení v Depeche Mode), ale teprve poté, co Dan Miller uslyšel některá jeho dema (nahraná na 4-stopý kazetový přehrávač), a požádal ho o jejich přehrání, spatřila světlo světla možnost Recoilu, jako sólového projektu. První nahrávky Recoilu ukázaly Alana jako pionýra ve vznikajícím světě samplování a předvedly, jak umí změnit zvuk Depeche Mode v něco úplně jiného. Jednoduše pojmenované mini-album '1 + 2', jeho první sbírka primitivních demo nahrávek z 80. let, bylo vydáno téměř bez povšimnutí v létě 1986, zároveň s veleúspěšným albem Depeche Mode 'Black Celebration'.

V roce 1987 začali Depeche Mode spolupracovat s výborným dánským fotografem Antonem Corbijnem, jehož úkolem bylo vytvořit jim novou image. Staral se o propagaci jejich dalšího alba 'Music For The Masses' a pomohl spojit dohromady fenomén, kterým se skupina postupně stávala a přípravy na velkolepé světové turné.

Ztělesněným důkazem obratu v kariéře skupiny byl vyprodaný koncert pro 80,000 diváků na stadionu v Rosebowl, Los Angeles. Hrály se hity z alba 'MFTM' jako 'Behind The Wheel', 'Never Let Me Down Again' a 'Strangelove'. Bylo také rozhodnuto o natočení filmu z americké části turné, jehož režie se ujal D.A. Pennebaker. Film také mapuje putování skupinky fanoušků, kteří vyhráli soutěž a mohli se tak natáčení zúčastnit. Vyvrcholením extrémně náročného Alanova roku byl návrat do studia, kde upravoval živé nahrávky z koncertu. Vzniklo tak úspěšné album '101' a následně také stejnojmenný film, což ještě podtrhlo postavení Depeche Mode ve světě. V lednu 1988 vyšlo Alanovi druhé album s názvem 'Hydrology', bohužel se ale časově střetlo s výše zmíněným turné a Alan se tak nemohl kvůli narůstající popularitě DM věnovat své vlastní propagaci. Ještě více než '1+2' bylo Hydrology Alanovým výkřikem z jeho dosavadní práce na komerčním popu. Toto instrumentální album se nahrávalo na nejlepším zařízení, cílem byla jeho odlišnost. Alan popsal svůj projekt v tomto stádiu jako "svým způsobem obranu před Depeche Mode; způsob boje s frustrací způsobené prací s popovým formátem".

Hned poté se Alan vrátil do studia a pracoval na do té doby nejúspěšnějším albu Depeche Mode s názvem 'Violator', které vyšlo v roce 1990. Propagace alba, která předházela následnému turné, demonstrovala sílu kapely. Původně plánovaných několik stovek fanoušků, ze kterých se nakonec stalo přibližně 15,000, se snažilo nacpat do obchodu Wherehouse Records v Los Angeles, aby jim mohli jejich hrdinové podepsat obal nového alba. Masa lidí byla příliš velká a naháněla strach, lidé se tlačili na výlohy obchodu a vše vyústilo v pouliční výtržnosti. Přes to všechno vzbudila tato událost přesně takovou pozornost, jakou Depeche Mode potřebovali. Díky 'Violatoru' se zrodila řada světových hitů jako 'Personal Jesus', 'Enjoy The Silence', 'Policy Of Truth' a 'World In My Eyes', díky nimž se z Depeche Mode staly superhvězdy. Alan se mohl vrátit k Recoilu, teprve když se skupina rozhodla vzít si na čas volno po právě ukončeném 'World Violation' turné. Nicméně vzápětí po tom, co začal pracovat na svém třetím albu, vrhl se na produkci alba kolegů z Mute Nitzer Ebb, kteří dělali předskokany na dvou turné DM a stali se z nich dobří přátelé.

'Ebbhead' se nahrávalo v Konk Studios a Alanovi se podařilo získat pro spolupráci Flooda, který pracoval i na 'Violatoru'. V té době vznikl jeho skvělý osobní i pracovní vztah k hlavnímu zpěvákovi Douglasu McCarthymu, který mu později oplatil laskavost a zpíval na dalším albu Recoilu 'Bloodline' z roku 1991. Wilder si poprvé přizval hostující vokalisty, mezi nimiž byli Moby, Toni Halliday a Douglas McCarthy, což se stalo významným krokem vpřed pro celý Recoil. Důkazem toho je první singl Recoilu, coververze písně Alexe Harveye s názvem 'Faith Healer'.

I když nebyl Alan pod žádným nátlakem udělat konvenční album, Bloodline bylo komerčnější, a to díky svým uceleným skladbám, ačkoliv i ty se štěpily a rozdělovaly s děsivou pravidelností:
"Bloodline jasně ukazuje, že je Alan Wilder klíčovou postavou v rozvoji Depeche Mode, od jejich prvotních popových rytmů, až po temnější, textově propracovanější styl v polovině 80. let. Wilder dokáže mísit filmově znějící hudbu, ke které se kradmo přidává jistá melodramatická velkolepost. Douglas McCarthy zdrsnil píseň Alexe Harveyho 'Faith Healer', Toni Halliday z Curve utápí 'Edge to Life' a 'Bloodline' v paraoidní malátnosti. 'Electro Blues for Bukka White' zbavuje bluesmana Whita tělesňosti, ten v monotónním drmolení mumlá a naříká. Stejně jako ve zbytku Bloodlinu nás efekt vyvádí z rovnováhy, ale nakonec silně zasáhne."
Vox

"Wilder využívá svůj projekt Recoil k divokému experimentování. Hluboce ponořen do světa technologie, nasazuje v 'Bloodlinu' proti sobě své elektonické symfonie a různorodé individulální styly hostujících vokalistů. Výsledkem je často brilantní směs, která se mění z mrazivé skladby 'Bloodline' (drsné, nepřátelské a chladné) do hloupé, ale nápadité 'Electro Blues for Bukka White' (laskavé, tajuplné a úžasné). Úžasný příklad toho, čemu se říká 'využití technologie!'..."
Select

V letech 1992-93, převzal Wilder své povinnosti u DM, protože se nahrávalo album 'Songs of Faith And Devotion'. To se dočkalo celosvětové chvály a vítězilo v hitparádách UK, USA, Německa a mnoha dalších zemích. Těšící se z hitů 'I Feel You', 'Walking In My Shoes', 'In Your Room' a 'Condemnation' vyrazili Depeche Mode na své do té doby nejdobrodružnější turné, které trvalo nekonečných 15 měsíců. Vše doprovázela filmová projekce na sedmi obrazovkách, jejímž autorem byl Anton Corbijn, dále dvě doprovodné zpěvačky, a také poprvé použité živé bicí (na které hrál Alan). Během turné 'Devotional' byli Depeche Mode na vrcholu - v tom nejlepším.....ale i v tom nejhorším smyslu slova. Ačkoliv dosáhla skupina vrcholného úspěchu (a opravdu si ho vychutnávala), výsledek divokého životního stylu si začal vybírat své oběti. Pro Alana se stala představa nahrávání dalšího alba a uskutečnění dalšího turné příliš děsivá, v té době začal přemýšlet o svém odchodu.

V červnu 1995, po 14 letech strávených jako nedílná součást jedné z nejpopulárnějších a nejvýznamnějších skupin Velké Británie, učinil Alan těžké, ale nevyhnutelné rozhodnutí, opustit Depeche Mode a strávit zbytek roku zaslouženým odpočinkem.

ZNOVUZROZENÍ II.
Protože byl osvobozen od svých závazků ke skupině a jeho osobní život se stal opět vyváženým, mohl se konečně zaměřit na svůj Recoil. V září roku 1996 začal pracovat ve svém vlastním studiu 'The Thin Line'. Postupně začal skládat dohromady kousky materiálu, ze kterého se nakonec stalo album 'Unsound Methods', na které si opět přizval spolupracovníky. Výsledek jeho práce byl impozantnější, než kdy před tím. Hudba, která postupně vznikala, byla odlišná od posledního alba Recoilu, ale zdálo se, že navazuje na to, kde 'Songs of Faith and Devotion' končí. Narozdíl od 'textového' stylu v 'Bloodlinu', hrají tentokrát hostující vokalisté mnohem větší roli. Mezi nimi jsou Maggie Estep, básnířka a umělkyně z New Yorku, Siobhan Lynch (která se k Recoilu dostala díky své demo kazetě), opětovně také Douglas McCarthy a konečně Hildia Cambell (která pracovala s Alanem už jako doprovodná zpěvačka na turné 'Devotional'). Svými styly se všichni vzájemně ovlivňovali a pomohli tak vytvořit originální a různorodou sbírku. Tento unikátní způsob práce umožnil Alanu Wilderovu mnohem větší svobodu vyjádření a neomezený přístup ke všem jeho oblíbeným hudebním žánrům. Během devíti drsných skladeb alba 'Unsound Methods' je posluchač zavlečen do temného světa Recoilu devadesátých let.

Album vyšlo na podzim roku 1997, a ačkoliv bylo pro někoho těžko pochopitelné, setkalo se s kladným ohlasem kritiků a bylo přijato širokým spektrem hudebního světa:
"Velkorysý, s filmovou hudbou si instinktivně rozumějící Wilder poskytuje dokonalé souznění - všechna ta truchlivá cella a úplně paralyzující bubny...'Unsound Methods' zní nádherně."
Time out - November 1997
"Pojetí projetku bývalého člena Depeche mode Alana Wildera se zbavuje norem hudebního průmyslu, a je nahrazeno konfrontační a emotivní symfonií. Alan ohromuje svou ctižádostí používat celou zvukovou škálu, jazz, trans, gospel, klasika, poezie a přirozené zvukové efekty, uvádějí vše do divadelně-filmového příběhu. Výsledkem je skvělý hudební pocit s hloubkou, jakou u vás zanechají Radiohead nebo film Davida Lynche."
Massive - December 1997
"Teď bych rád zevidoval 10 alb roku 1997, které by měly zdobit každou opravdovou sbírku. Ze všech hudebních žánrů by na prvním místě bylo, v posledních měsících tolik diskutované, album 'Unsound Methods'. Jen málokteré jiné ve vás zanechá takový dojem..."
Hype - December 1997


Andrew John Fletcher - Fletch

29. dubna 2013 v 11:38 | Michal Všechovský

Andrew John Fletcher, známý jako "Fletch", narozený 8. července 1961 v Nottinghamu, je člen skupiny Depeche Mode.

Fletcher začínal jako hráč na basovou kytaru ve skupině spolu s Vince Clarkem, ale později přešel na klávesové nástroje ve skupině Composition of Sound, kde byli jeho spoluhráči Vince a Martin Gore. Tito tři hudebníci poté, spolu se zpěvákem Davidem Gahanem vytvořili skupinu Depeche Mode. Fletcher nikdy ve skupině nebyl lídrem, více se zaměřoval na manažerskou činnost, která je jeho silnou stránkou. Je také jediným členem, který se nikdy autorsky nepodílel na tvorbě Depeche Mode, ačkoliv v jednom rozhovoru naznačil, že se o to v minulosti pokoušel.

Fletcher je mluvčím skupiny, často vydává prohlášení do médií a komunikuje s novináři, jako tomu bylo v případě alb Exciter v roce 2001 a Playing the Angel v letech 2004 a 2005.

Říká se o něm, že je členem, který skupinu stmeluje a pomáhal najít kompromisní řešení mezi Davem a Martinem v jejich autorských roztržkách při práci na albu Playing the Angel.

Fletcher byl kritizován pro svůj hlas a je jedinným členem skupiny, který nezpívá. Během živých vystoupení bývá viděn s mikrofonem, který je ale obvykle vypnutý.

Andy Fletcher založil vydavatelství Toast Hawaii. Občas také vystupuje jako DJ.

Od 16. ledna 1993 je ženatý. Se svou manželkou Grainne mají 2 děti.

Lukáš Rosol

28. dubna 2013 v 21:45 | Michal Všechovský

Lukáš Rosol je český profesionální tenista, který na okruh vstoupil v roce 2004. Domovským klubem je I. ČLTK Praha. V rámci okruhu ATP World Tour získal jeden titul ve čtyřhře. Na challengerech ATP a okruhu Futures získal do července 2012 dvanáct titulů ve dvouhře a dvacet jedna ve čtyřhře.

Nejvyššího postavení pro dvouhru dosud zaznamenal v dubnu 2013, kdy byl klasifikován na 46. místě žebříčku ATP a pro čtyřhru pak v únoru 2012 na 106. pozici. Jeho trenérem je bývalý český daviscupový reprezentant Ctislav Doseděl, tenisovými vzory pak Patrick Rafter a Sláva Doseděl.

Ve druhém kole Wimbledonu 2012 senzačně zdolal jako 100. hráč žebříčku světovou dvojku a dvojnásobného vítěze turnaje Španěla Rafaela Nadala v pěti setech. Jednalo se o jeho druhou výhru nad hráčem elitní dvacítky žebříčku. Televizní stanice Eurosport uvedla, že se jednalo o jedno z nejpřekvapivějších vítězství v historii tenisu.

V roce 2013 odehrál nejdelší zápas tenisové čtyřhry na okruhu ATP, když v týmu s Tomášem Berdychem porazil švýcarské hráče Stanislase Wawrinku a Marca Chiudinelliho v 1. kole Davisova poháru po 7 hodinách, 2 minutách.

Tenisová kariéra
K červenci 2012 vyhrál ve dvouhře sedm turnajů kategorie Futures, pět challengerů, ve čtyřhře pak čtrnáct událostí kategorie Futures a sedm challengerů.

V letech 2007 a 2011 se stal mistrem České republiky ve dvouhře mužů, když zvítězil na Rieter Cupu v Ústí nad Orlicí. V lednu 2010 triumfoval na Halovém mistrovství republiky v Plzni. Dříve nastupoval za klub TK Precolor Přerov.

Ve druhém kole na French Open 2011 zdolal v pěti setech osmého hráče světa Rakušana Jürgena Melzera z pozice kvalifikanta.

Davisův pohár
V neděli 18. září 2011 poprvé reprezentoval Českou republiku v Davisově poháru v barážovém utkání proti Rumunsku, v němž Česko zvítězilo poměrem 5:0.

V roce 2012 byl členem vítězného daviscupového týmu, kdy tým České republiky ve složení Tomáš Berdych, Ivo Minář, Lukáš Rosol a Radek Štěpánek porazil ve finále tým Španělska.

Soukromý život
V listopadu 2008 se oženil s atletkou Denisou Rosolovou, rodným příjmením Ščerbovou. Na jaře 2011 se ale manželé rozešli.

John Obi Mikel

22. dubna 2013 v 19:04 | Michal Všechovský

John Obi Mikel, narozený 22. dubna 1987, je nigerijský fotbalista, který aktuálně hraje za tým anglické Barclays Premiership FC Chelsea, kam přestoupil v roce 2006 z norského klubu Lyn Oslo. Obi Mikel je střední záložník spíše defenzivního zaměření, za celou svou kariéru na seniorské úrovni vstřelil pouhé 2 góly.

John Obi Mikel se narodil jako John Michael Nchekube Obinna, avšak po příchodu do Evropy si jméno upravil na dnes používanou podobu. Svou kariéru započal v nigerijském klubu Plateau United, po velmi vydařeném MS fotbalistů do 17 let již však bylo jasné, že brzy přestoupí do nějakého bohatšího klubu. Roku 2005 si ho nakonec po dlouhodobém sledování vybral již zmiňovaný norský tým Lyn Oslo.

Evropská kariéra:
V pouhých 17 letech oblékl Obi Mikel poprvé dres Lynu Oslo a ve své první evropské sezóně v 6 zápasech i jednou skóroval. Vydařenými výkony opět upoutal skauty ještě movitějších klubů a tak se velmi brzo po přestupu začalo mluvit o dalším transferu. Doopravdy to netrvalo dlouho a hráče si vyhlédl Manchester United, který s ním v roce 2006 chtěl podepsat několikaletou smlouvu (detaily ohledně smlouvy nebyly zveřejněny). Prakticky v téže době však projevila zájem i Chelsea FC, rival "Red´s" z anglické Barclays Premiership. Po dohodě Lynu Oslo, Manchesteru United a Chelsea FC se nakonec stal John Obi Mikel hráčem naposledy zmiňovaného klubu, za který hraje i v této době.

Kariéra v Chelsea:
Po přestupu do Chelsea FC, jejíhož majitele, Romana Abrahamoviče, stál tento hráč 23 miliónů Liber, se Obi Mikel velmi rychle zapracoval do základní sestavy. V sezóně 2006/2007 již odehrál více než 20 utkání a to jak v lize, tak i v evropských a ligových pohárech. I fanoušci si tohoto hráče oblíbili pro jeho férovost a na svůj věk neobvyklou stálost výkonů. A to i přes počáteční, zejména mediální, nátlak kvůli zvláštním okolnostem jeho přestupu a incidentu s Kolo Tourém v utkání anglického ligového poháru. I díky mediální přitažlivost tehdejšího trenéra Chelsea, Josého Mourinha, se nakonec Obi Mikel z tlaku médií vymanil a sezónu již dohrál relativně v klidu a úspěšně. V následujícím ročníku ligy se potýkal jak se svou morálkou (vyloučení), tak s problémy se zrakem. Zejména proto neodehrál v sézoně 07/08 očekávaný počet zápasů a vypadl ze základní sestavy Chelsea.

Mezinárodní kariéra:
John Obi Mikel odehrál do této doby 6 utkání za nigerijskou seniorskou reprezentaci, v nichž vstřelil 1 gól. Zúčastnil se Afrického poháru, hraného v minulém roce, a kvalifikace na MS 2006 v Německu, která skončila pro Nigérii smolně a tak nakonec prozatím nedostal možnost zahrát si poprvé v životě i mistrovství světa na seniorské úrovni. Zatím se zúčastnil jen již zmiňovaného MS "17" a MS do 20 let, kde získal v roce 2005 za své výkony Stříbrný míč.

Country Music Revival Ródeo

11. dubna 2013 v 9:29 | Michal Všechovský

RODEO

Vznik country kapely Rodeo z Hradce Králové se datuje do roku 1996 na popud baskytaristy Dělové Koule Pavla Šonky.
Důvodem bylo jen sporadické vystupování domovské kapely a navíc chtěl být více využit jako zpěvák.Pavel Šonka proto tehdy oslovil i další spoluhráče z Dělové Koule a to bubeníka Petra Vranku a steelkytaristu a zpěváka Petra Rybu.Dalšími členy se stali baskytarista a zpěvák Pavel Macháček a sólový kytarista a zpěvák Rostislav Coufal.Kapela se od začátku začala více orientovat na současnější country muziku a v jejím repertoáru se objevují i anglicky zpívané písně.
Asi po roce odešel z kapely Rostislav Coufal,který měl vyšší ambice,za svými dalšími hudebními projekty. Do kapely nastoupil kytarista a zpěvák Jiří Černohorský a kapela pokračovala dál.Po čase odešel i Petr Ryba a kapela hrála nějaký čas ve čtyřech ,než ho nahradil pianista Milan Patzelt.V této sestavě působí kapela dodnes.
Výměnami členů kapely se měnil i repertoár,který je orintován téměř výhradně na převzaté skladby,zpívané česky i anglicky (M.Tučný,A.Mikušek,A.Jackson,Little Texas,Creedence,Ch.Berry atd). Kapela Rodeo je de facto revivalová country kapela hrající převážně k tanci,ale i k poslechu.
Za zhruba patnáct let činnosti má za sebou řadu vystoupení v celé ČR a také v Polsku a Rakousku.
Vaše kapela RODEO.



Lenka Bílková

11. dubna 2013 v 8:43 | Michal Všechovský

Lenka Bílková v roce1997 absolvovala Obchodní akademii v Ml.Boleslavi.

Repertoár, projekty - Praha
Richard Hess - Dracula, Monte Christo, Golem
Libor Vaculík - Rebelové, Tři mušketýři, Angelika
Ladislav Beran - Kleopatra
Elixír života
Workshopy
TD Bralen
Calabria artedanza (Itálie)
tan.kurzy Jana Kodeta
tan.kurzy Vjačeslava Ivanova

spolupráce s J.Ďurovčíkem, P.Šimkem, L.Vágnerovou

Lenka Vlasáková

10. dubna 2013 v 21:46 | Michal Všechovský

Lenka Vlasáková je často obsazovaná česká filmová a divadelní herečka. Po gymnáziu v Praze 9 vystudovala DAMU, hostovala v Divadelním spolku Kašpar a sedm let byla v angažmá v Divadle Rokoko. Její první rolí byla Houpačka (1990) režisérky Věry Plívové-Šimkové. Mezi její velké filmové role patří Tereza z Paralelních světů a Českým lvem oceněná Lea ze stejnojmenného filmu (1997). Hrála také v mnoha televizních inscenacích a seriálech.

Filmové role Lenky Vlasákové
- Houpačka (1990) - role Lucie
- Zpráva pro příští století (1993) - role Kateřiny
- V den psa (1994) - role Kateřiny
- Zamřížovaný charleston - role Dášy Sommernitzové
- Prima sezóna (1994) - role Májové kouzelnice
- Lea (1996) - hlavní postava Lea
- První a poslední (1997) - role Lucie
- Na lavici obžalovaných justice (1998) - role Dany Váchové
- Paralelní světy (2001) - role Terezy
- Udělení milosti se zamítá (2002) - role Blajerové
- Hvězda života (2002) - role Drahomíry
- Útěk do Budína (2002) - role studentky Jany
- Voda se šťávou (2003) - role Anny
- Jak básníci neztrácejí naději (2004) - role sestry Ladislavy

Jaroslava Obermaierová

10. dubna 2013 v 13:55 | Michal Všechovský

Od raného dětství navštěvovala kurzy baletu, a tak se na jevišti poprvé objevila již v deseti letech. Bylo to na scéně Národního divadla, kde pak několik let tančila dětské role v operách a baletech. Přesto u ní nakonec zvítězilo herectví.

Už během studií na DAMU dostala první velkou hereckou příležitost ve snímku Souhvězdí panny. Natočila zde i na svou dobu celkem odvážnou erotickou scénu, jež ji rázem katapultovala mezi naše nejpřitažlivější a nejobsazovanější herečky.

Od té doby ztvárnila bezpočet rolí v divadle i před filmovou kamerou. Po absolutoriu působila nějaký čas na oblasti v kladenském Divadle Jaroslava Průchy, kde si zahrála například Julii, Manon nebo Mahulenu. Od roku 1970 byla více než dvě desetiletí ve stálém angažmá v Divadle E. F. Buriana v Praze, kde vytvořila spoustu výjimečných rolí. Po zrušení tohoto divadla začala spolupracovat s různými divadelními společnostmi, mimo jiné se společností Julie Jurištové nebo společností Radka Brzobohatého, s nimiž často účinkuje i na zájezdových představeních po celé republice. V poslední době hostuje také například v Divadle Pod Palmovkou.

Od poloviny šedesátých let se pravidelně objevovala také ve filmech a na televizních obrazovkách. Zahrála si v několika trezorových filmech, mimo jiné v Kladivu na čarodějnice, Ditě Saxové nebo v Žertu, i ve snímcích dnes již náležejících k televizní a filmové klasice, například v Radúzovi a Mahuleně, Babičce, Kronice žhavého léta, Robinsonce, Dýmu bramborové natě, Což takhle dát si špenát?, Smrti stopařek, Kameňáku aj.

Mezi jejími seriálovými rolemi patří k nejznámějším především role druhé Zemanovy manželky Blanky ve Třiceti případech majora Zemana. Objevila se však také v seriálech Byl jednou jeden dům, Tajemství proutěného košíku, My všichni školou povinní, Přítelkyně z domu smutku, Šípková Růženka, Černí baroni, Ulice či Náves.

Jaroslava Obermaierová je i vyhledávanou a uznávanou dabérkou. Nejraději prý dabuje Whoopi Goldbergovou, ale její hlas jsme mohli slyšet rovněž ve Válce Roseových, Policajtu ze školky, Nekonečném příběhu 3, Cestě zhýčkaného dítěte, Vražedné modři i v celé řadě dalších snímků.

Veškerý svůj volný čas tráví nejraději na chalupě poblíž Zruče nad Sázavou. Jakmile začnou růst houby, vyráží pravidelně do lese, protože houbařina je její vášní. Velmi ráda má také zvířata. Jejím snem je proto práce pro nějakou nadaci starající se o opuštěná zvířata.

V současné době už spolupracuje s nadacemi podporujícími děti z dětských domovů.

František I.- Jorge Mario Bergoglio

9. dubna 2013 v 22:06 | Michal Všechovský

František (latinsky Franciscus), vlastním jménem Jorge Mario Bergoglio SJ, je 266. papež katolické církve, suverén státu Vatikán, jehož zvolilo konkláve dne 13. března 2013. Stal se prvním papežem pocházejícím z amerického kontinentu a prvním z Tovaryšstva Ježíšova (jezuitského řádu). Jde rovněž o prvního mimoevropského papeže od 8. století, kdy římskokatolickou církev vedl Řehoř III., pocházející ze Sýrie.

Středoškolským vzděláním je chemik. Později se stal profesorem teologie. V letech 1973 až 1979 působil jako jezuitský provinciál v Argentině. Od roku 1998 až do svého zvolení papežem byl arcibiskupem Buenos Aires a argentinským primasem a od roku 2001 také kardinálem.

Původ a mládí
Narodil se v Buenos Aires italským imigrantům Mariovi a Regině Bergogliovým jako jedno z pěti dětí. Jeho otec pracoval jako železniční dělník.

V roce 2010 přiznal v rozhovoru, že ve dvanácti letech usiloval o dívenku Amalii, svou vrstevnici, a pomýšlel na svatbu. V dopise jí napsal, že je pro něj jediná a že pokud si ji nevezme za ženu, stane se knězem. Amaliin otec své dceři vztah zakázal, a ona proto na dopis ani neodpověděla.

Kvůli infekčnímu onemocnění prodělanému v mládí má pouze jednu plíci.

Studium, působení v řádu a akademické působení
Vystudoval chemicko-průmyslovou střední školu, poté v březnu 1958 ve 21 letech vstoupil do jezuitského řádu. Při svých pobytech v řádových domech na různých místech Argentiny pokračoval ve studiu několika oborů, mj. i sociálních věd. Byl zapsán ke studiu na teologické fakultě Colegio Máximo San José, která má sídlo na předměstí Buenos Aires San Miguel. Studium filozofie dokončil v roce 1960 a studium teologie v roce 1970. Jeho významným učitelem byl Lucio Gera, jeden z otců tzv. teologie osvobození. vedl jezuitskou fakultu filozofie a teologie

Od roku 1973 pracoval jako docent a poté profesor teologie na fakultě v San Miguel. Po roce 1979, kdy opusil funkci provinciála jezuitů, se na tuto jezuitskou fakultu filozofie a teologie a vedl ji. Již jako provinciál jezuitů pobýval uprostřed 80. let 20. století opět několik měsíců v Německu, a to především na renomované Vysoké škole filozoficko-teologické v Sankt Georgen (Philosophisch-Theologische Hochschule Sankt Georgen) ve Frankfurtu nad Mohanem, která byla založena v roce 1926 jako vzdělávací instituce pro jezuity několika německých biskupství. Jednalo se o jeho plánovanou disertaci, kvůli které se Bergoglio radil s profesory v Sankt Georgen.

V minulosti vyučoval literaturu, psychologii, filosofii a teologii.

Ovládá několik jazyků, kromě rodné španělštiny a italštiny také latinu a němčinu. Své první proslovy a kázání pronášel spatra, případně jen s nahlížením do poznámek (zatímco Benedikt XVI. často četl z podkladů); média ocenila jeho řečnické schopnosti.


Kněžská dráha

Kněz, teolog a jezuita
Kněžské svěcení přijal 13. prosince 1969 z rukou arcibiskupa córdobského Ramóna José Castellano. Věčné sliby jako řeholník složil 22. dubna 1973. Poté působil jako novicmistr, profesor teologie a argentinský jezuitský provinciál (v letech 1973 až 1979).

Biskup
Dne 20. května 1992 jmenoval papež Jan Pavel II. Bergoglia pomocným biskupem v Buenos Aires. Biskupské svěcení mu udělil 27. června téhož roku arcibiskup Buenos Aires kardinál Antonio Quarracino. O pět let později, v červnu 1997 byl jmenován arcibiskupem-koadjutorem. Funkce arcibiskupa v Buenos Aires se ujal 28. února 1998 po smrti kardinála Quarracina.

Kardinál
Při konzistoři v únoru 2001 byl arcibiskup Bergoglio papežem Janem Pavlem II. jmenován kardinálem. Při konkláve v roce 2005 byl zmiňován mezi tzv. papabile, tedy favorizovanými nástupci zemřelého papeže. V letech 2005 až 2011, tedy po dvě tříletá funkční období, byl předsedou Argentinské biskupské konference.

Papež
Od 12. března 2013 se konalo konkláve kardinálů v Sixtinské kapli ve Vatikánu. Hned následujícího dne, tedy 13. března, se stal dosavadní kardinál Bergoglio 266. papežem katolické církve. Jeho zvolení v pátém kole tajné volby bylo oznámeno bílým kouřem v 19:07 SEČ. Jako vůbec první papež v dějinách církve si zvolil jméno František, a to na počest sv. Františka z Assisi. Nepřeje si ale používat jméno s římskou číslovkou, tedy František I., nýbrž jen František. Funkce se ujal ihned po zvolení, ceremoniál intronizace má proběhnout 19. března.


Názory a postoje
Mezi zdůrazňovanými Františkovými postoji převažuje osobní skromnost. Jako kardinál žil v malém bytě, sám si vařil a jezdil veřejnou hromadnou dopravou. Uvnitř každého, kdo podlehne sebestředné marnosti, je podle něj ukryta velká bída.

Podle Mileny Faustové je znám jako významný teolog a umírněný konzervativec a tvoří kompromis mezi levicovou teologií osvobození a tradicionalismem jezuitského řádu.

Podle Michala Semína ve své diecézi nepřestal klást překážky tradicionalistickým kněžím, kteří se chtěli vrátit k předkoncilní liturgii, ani po vydání Benediktova apoštolského listu Summorum pontificum, který k nim byl vstřícný; podle Semína se jeho pojetí liturgie více blíží pojetí protestantskému či ryze světskému. Má dobré vztahy s židy a protestanty. Ve vztahu k anglikánům odmítl myšlenku, aby konvertovali ke katolické církvi, a uvedl, že katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi. Na charismatickém shromáždění v Buenos Aires v roce 2012 neváhal pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání. V roce 2012 se zúčastnil oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog. Podle Semína je oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu a relativizaci jedinosti katolické církve podřízené Římu. Podle Semína je František rovněž zastáncem kolegiality biskupů, podle níž je papež podřízen většinovému mínění biskupů. O tom podle Semína svědčí to, že jeho první vystoupení postrádalo jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority a že se prezentoval jako biskup Říma, nikoliv jako papež celé církve (rovněž Benedikta označil jako emeritního biskupa římského, nikoliv jako emeritního papeže) a před udělením požehání městu a světu si vyžádal modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Podle Semína byl v roce 2005 přinejmenším od druhého kola volby hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera a přesunuly se k němu hlasy, které původně směřovaly ke kardinálu Martinimu, oblíbenci progresivního a liberálního směru v církvi. Podle Semína se zdá být jasné, že papež František přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec Druhého vatikánského koncilu a jím nastolených změn, a jím zvolený kurz opět potlačí ostrůvky (předkoncilní) katolické tradice, jež se vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.

Jako kardinál označil za duchovní nemoc církve, že je uzavřena sama do sebe. Řekl, že pokud by si měl vybrat mezi poraněnou církví, která se vydala na ulici, a nemocnou, odtažitou církví, rozhodně by si vybral tu první. Podpořil oslovování lidí moderními digitálními metodami, po internetu, a krátkými zprávami. Kněze, kteří odmítají křtít děti svobodných matek, označil za pokrytce dnešní doby, za ty, kdo klerikalizují církev a božímu lidu upírají spásu. Je znám svým zájmem o lidi nakažené virem HIV, v minulosti je často navštěvoval v hospicích. V roce 2011 navštívil hospic, kde v rámci velikonočního rituálu políbil dvanáct lidí nakažených tímto virem a obřadně jim umyl nohy.

Jeho postoj k papežské kurii byl rezervovaný, stálým funkcím v ní se vyhýbal, Vatikán navštěvoval jen v nezbytných případech a věřící ve své zemi v souvislosti se svým jmenováním kardinálem odrazoval od utrácení peněz za cestu do Říma. Římskou kurii považuje za subjekt, který pomáhá a slouží. Negativní zprávy o kurii jsou ale podle něj často přehnané a zmanipulované tak, aby skandalizovaly; novinářům hrozí, že podlehnou jakési koprofilii a budou navádět ke koprofagii. Neustálé vidění negativních aspektů místo pozitivních považuje za častý hřích.

Umírněný progresista Tomáš Halík konstatoval, že ani od reformního papeže nelze očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat v dnešní době svěcení žen či měnit postoj církve k potratům. Než Argentina v roce 2010 jako první latinskoamerická země zlegalizovala sňatky homosexuálů, kritizoval kardinál Bergoglio toto opatření jako "destruktivní záměr proti Božímu plánu" ("není to obyčejný politický boj; je to pokus zničit Boží záměr"). Adopce dětí homosexuálními muži označil za "formu diskriminace dětí". Prémiérce Argentiny oponoval i v otázce antikoncepce a umělého oplodnění, v nichž zastával konzervativní stanovisko.

V roce 2005, v souvislosti s tehdejším konkláve, v němž byl řazen mezi papabili, bylo připomenuto, že Horacio Verbitsky, autor knihy o církvi s názvem El Silencio (Ticho), Bergoglia obvinil z toho, že zbavil jezuitské kněze Orlanda Yoria a Francisca Jalicse ochrany svého řádu a tím umožnil armádě, aby je v květnu 1976 unesla. Tato tvrzení jsou založena na rozhovorech s Jalicsem, který se později přestěhoval do německého kláštera. Dvakrát odmítl svědčit u soudu o svém působení v čele jezuitského řádu a když v roce 2010 před soudem konečně vypovídal, byl obviněn z vyhýbavých odpovědí. Bergoglio označil obvinění za pomluvu a prohlásil, že naopak tajně zachránil životy obou kněží a dalších, které tajně ukryl před eskadrami smrti nebo jim pomohl uprchnout. Na druhou stranu se uvádí, že ani v době diktatury neváhal kritizovat poměry v zemi a příspěl k tomu, že se argentinská biskupská konference v roce 2000 omluvila za neschopnost zaujmout odmítavý postoj k vojenské vládě, a že pomohl zahojit rány a obnovit důvěryhodnost římskokatolické církve.

Jako kardinál podporoval argentinský nárok na Falklandy. Podle britského listu The Sun v roce 2011 prohlásil: "Falklandy jsou naše, je to naše země. Važme si těch, kdo tam položili své životy. Falklandy patří Argentině."

Jiří Školoudík

9. dubna 2013 v 18:20 | Michal Všechovský

Jiří Školoudík je český profesionální tenista.V aktuálním ATP žebříčku je na 545.místě.
Výška: 1,74 m
Hraje: pravou rukou(obouručný bekhend)
Oblíbený Povrch: Tvrdý
Trenér: Vlastimil Mezra
Zájmy:fotbal,hudba
Jméno otce: Jaromir Školoudík
Jméno matky: Marta Školoudíková
Jméno bratra: Jaromír Školoudík

Gilles Villeneuve

9. dubna 2013 v 8:36 | Michal Všechovský

Gilles Villeneuve se nikdy nestal mistrem světa jako další legendy tohoto sportu, ale kdyby nezemřel, tak by se mu to určitě povedlo. Nikdo mu nemůže upřít, že byl vždycky velmi rychlý a snad i jedním z nejlepších jezdců F1 historie. Jeho syna Jacquse zná téměř celý svět, ale Gill byl tak trochu zapomenut. Takže sláva formuli 1, všem závodníkům, kteří ji kdy jezdili a všem tragicky zesnulým závodníkům.

Joseph Gilles Henri Villeneuve se narodil 18. ledna 1950 v kanadském Quebecu. Když mu bylo osm let, jeho rodina se přestěhovala do Berthierville (to je město na severním břehu řeky St. Lawrence v Kanadě blízko Montrealu). Už od malička Gilles miloval rychlost a nebezpečí s ní spojené. Nezačínal však na motokárách jako většina jezdců F1, ale na sněžných skútrech. A to až ve věku 13 let - tenkrát byly sněžné skútry v Kanadě velmi populární... A také to bylo levnější než závodění na okruzích - a peníze byly tím, čeho se Gillesovi na začátku jeho kariéry především nedostávalo.Na sněžných skútrech strávil několik let, jenomže klasické motoristické závodění ho lákalo přece jenom více. Auta miloval už od dětství. V patnácti (tehdy ještě bez řidičáku, který mohl získat až v 16) zcela zdemoloval otcovo auto, které si tajně "vypůjčil". Ovšem, i jeho první automobil sporťák MGA o rok později dopadl úplně stejně... Dalším Gillesovým autem byla česká škodovka, s kterou (a především divokými kousky, které s ní prováděl) se proslavil po celém okolí.

Bez ostychu mnohonásobně překračoval povolenou rychlost a když mu za to byly opakovaně udělovány finanční pokuty, vůbec nic si z toho nedělal a bez řečí (a s klidným úsměvem na tváři) je platil...

Ale, ne že by ho snad nějaká pokuta mohla zdržovat od rychlejší jízdy. Gilles prostě rychlost miloval.... Policistům vždycky říkal: "Dobrá, chytil jste mě. Ale vášeň jezdit rychle je silnější než já..." Ovšem ani česká škodovka mu nevydžela věčně, protože ji nahradil rychlejší vůz mustang.
A s ním teprve vyváděl Gilles věci... Roku 1970 (bylo mu 20 let) se Gilles oženil se svou několikaletou známostí Joane. O rok později se jim narodil syn Jacques v roku 1973 dcera Melanie. Avšak rodina nežila v nějakém velkém blahobytu - všechny peníze, které vyděla, dával totiž Gilles do závodění, takže žili téměř na hranici chudoby - vlastně ani neměli žádný pořádný dům, obývali pouze dřevěnou maringotku, což v tvrdých kanadských zimách určitě nebyl žádný med. Peníze, které vydělal na sněžných skútrech mu umožnily, aby si mohl koupit monopost formule ford. Ve formuli ford se Gillesovi mimořádně dařilo - vyhrál totiž skoro každý závod, kterého se zúčastnil a dokonce získal ocenění "Bažant roku". O rok později si splnil svůj sen a začal závodit ve formuli Atlantic.

Jenomže tato soutěž byla velmi drahou záležitostí a Gilles sháněl peníze všude, kde se dalo i nedalo. Prodal téměř všechen rodinný majetek (manželce Joane to raději oznamoval až dodatečně) a všechno v podstatě vsadil na jedinou kartu - na závodění... Jenomže risk bohužel není vždycky zisk a sezóna Gillesovi nevyšla zrovna podle jeho představ. Jeho tým (Ecurie Canada) se totiž teprve učil, jeho vůz byl krajně nespolehlivý... Prostě a jednoduše - všechno dopadlo katastrofálně. Když se k tomu přičtou dluhy, které Gilles nadělal, aby tu sezónu mohl absolvovat, tak budoucnost se rýsovala v těch nejčernějších barvách. Naštěstí přišla nečekaná záchrana - firma, pro kterou dříve Gilles závodil na sněžných skútrech mu nabídla, jestli by za ni nechtěl jezdit i v roce 1975. Gilles Filleneuve samozřejmě rád souhlasil, ale jenom pod podmínkou, že mu zaplatí i sezónu ve formuli Atlantic. Sezóna 1975 už sice byla o trochu lepší, ale oslavovat se rozhodně nedalo. Gilles vyhrál pouze jediný závod (bylo však spíše vinou týmu, nedostatku peněz na vybavení než Gillovými jezdeckými schopnostmi) a celkově skončil až pátý. Zlom přišel v závodě ve Trois-Rivieres, který se sice nezapočítával do závěrečné klasifikace, ale měl svou pikantní příchuť díky tomu, že se ho zúčastnily některé hvězdy z formule 1. Alan Jones, Patrick Depailler, Patrick Tambay a hlavně James Hunt. A Gill si je tehdy všechny dovolil porazit. James Hunt nezaváhal a okamžitě zavolal na vedení McLarenu (v tom týmu tehdy závodil) a přemluvil je, aby dali Gillesovi šanci. "Poslouchej Teddy (Teddy Mayer = tehdejší šéf McLarenu), zrovna mě porazil tenhle chlápek Villeneuve. Je opravdu kouzelný, měl by sis ho čapnout." McLaren podepsal s Gillem smlouvu na jeden závod. Byla to Velká cena Británie. Gillesovi se podařilo v tréninku několikrát udělat hodiny, ale nepoškodil ani vůz, ani motor... V kvalifikaci senzačně skončil devátý. V závodě se hned po startu probojoval na sedmé místo a kdyby nemusel s rozbitým teploměrem do boxů, patrně by skončil na nečekaném 4 místě. Vypadalo to, že Gillesova šťastná hvězda se naplno rozzářila. Gilles Villeneuve si ještě "odskočil"na chvilku zpátky do formule Atlantic, aby si zajistil titul mistra světa a čekal, co bude dál... Předpokládal, že mu McLaren nabídne smlouvu na příští rok, jenže šéf týmu si vybral Patricka Tambaye... Talentovaný Kanaďan však vůbec nemusel být smutný. Čekalo na něj totiž něco mnohem lepšího... Padl do oka samotnému Enzovi Ferrarimu a ten se rozhodl mu nabídnout angažmá přinejmenším na poslední dva závody, aby nahradil Nikiho Laudu, ktetý poté, co si předstihem zajistil titul, od týmu odešel.

Ale i v těch dvou závodech na sebe dokázal upozornit. Bohužel spíš v tom negativním slova smyslu. Ve Velké ceně Japonska totiž zavinil nehodu s Ronniem Petersonem, jeho auto letělo vzduchem a při dopadu smrtelně zranilo dva diváky a sedm těžce. Nutno však podotknout, že Ti diváci tam vůbec neměli, co dělat... Jemu se nic nestalo. Sám Gill k tomu řekl: "Samozřejmě mě to strašně mrzelo, ale byla to jejich vina, protože přelezli ochranné ploty a stáli na zakázaném místě, kam vůbec nesměli..."

V Itálii se na jeho hlavu snesla vlna kritiky a jen málokdo věřil, že by Enzo Ferrari mohl udělat něco tak pošetilého jako nabídnout tomu kanadskému bláznovi smlouvu i na příští sezónu. Jenže legendární zakladatel legendární stáje vždycky jednal podle svého - rozhodl se dát Gillesovi ještě šanci. Gilles se Ferrarimu za jeho důvěru dobře odvděčil, v sezóně 1978 jezdil v týmu společně s perfektním Carlosem Reutemannem, od kterého se toho hodně moc naučil. Ve své vlasti Kanadě (byl to poslední závod sezóny) za bláznivého počasí (chvílemi dokonce sněžilo) vyhrál svoji první Velkou cenu v životě. Prostě, ale upřímně, k tomu řekl: "Toto je největší den mého života." Svým vítězstvím si konečně příznivě naklonil italské fanoušky (mimochodem, v Itálii je Gilles Villeneuve zbožňován do dneška) a také se stabilizovala jeho pozice v týmu - v příští sezóně měl přijít Jihoafričan Jody Scheckter a dosud nebylo rozhodnuto, koho nahradí. Nakonec si musel svoje kufry sbalit Reutemann a Gilles prodloužil smlouvu s Ferrari na další rok.

Ještě před tím však Gilles musel v závodě v italské Monze vypít až do dna pohár hořkosti a nemilosrdné pravdy - v tomto závodě zahynul proslulý a sympatický švédský závodník Ronnie Peterson (mimo jiné i Gillesův veliký vzor) - tehdy poprvé si snad Gilles uvědomil, že formule 1 je sport, který si čas od času vyžádá tu nejkrutější daň - lidský život... Kdo ví, kdo přijde na řadu příště...

V roce 1979 měl před sebou svou velkou životní šanci. Ferrari se po technické stránce neustále zlepšovalo a Gill si mohl začít dělat velmi reálné naděje na získání titulu mistra světa. Se svým novým týmovým kolegou Jodym Schecktrem si mimořádně rozumněl (u jezdců F1 navíc v jednom týmu to bylo poměrně neobvyklé, protože přece byli konkurenty) - dokonce se stali nejlepšími přáteli. Vyhrál Velkou cenu Jižní Afriky a zopakoval si to i ve Long Beach. Jenomže v druhé části sezóny se vschopil i jeho týmový kolega Jody Scheckter. Vedli spolu vyrovnaný souboj. Gill byl rychlejší, ale Jodyho auto bylo mnohem spolehlivější (dokončil s ním narozdíl od Gilla všechny závody). Pak přišla Velká cena Itálie a okruh v Monze. Jody Scheckter si tam mohl titul s předstihem zajistit. A právě tam se Gill rozhodl, že ho nechá vyhrát.

Spřátelil se s ním a chtěl, aby se stal mistrem světa. Na oplátku očekával, že mu Jody k mistrovskému titulu pomůže v příští sezóně... Rok 1979 byl pro Ferrari více než úspěšný. Scheckter byl mistrem, Gill druhý a Ferrari získalo Pohár konstruktérů. Proto všichni vykračovali do sezóny 1980 s velkými cíly, sny a nadějemi. Jenomže vůz byl katastrofální. Ani on, ani Scheckter nevyhráli ani jednu Velkou cenu. V ročníku 1981 měl Gill další možnost. Jenomže, teď už neměl za kolegu Jodyho Scheckera, ale Francouze Didiera Pironiho... Gill o něm zpočátku vůbec nesmýšlel špatně:
"Nejvíc si cením Didiera. Ten je hodně rychlý. Je fakt dobrý, to mi věřte. A navíc je to sympaťák. Dobrý partner."

Cíle byli jasné. Gill se těšil, jak bude s Pironim dobře vycházet, a že mu Didier pomůže k titulu mistra světa. Jenomže všechny sympatie byly pryč po Velké ceně San Marina. Právě tam totiž Didier Pironiho zradil Gilla i Ferrari: "Věděli jsme především, že jsme na hranici se spotřebou. Ve skutečnosti auta dostala palivo ještě na roštu. Tři čtvrtiny vzdálenosti jsme bojovali s Arnouxem a dělali jeden okruh za 1:35,5 minuty. Když pak René odpadl, převzal jsem vedení. Z boxů jsme dostali pokyn jet "pomalu". Znamenalo to, že si máme udržet pozice. Dělávalo se to tak po celou dobu co jsem u Ferrari. Imola měla být moje, protože ve chvíli, kdy Arnoux odstoupil, jsem byl před Pironim. Kdyby tomu bylo naopak, měl bych zkrátka smůlu zase já. Jakmile byly renaulty za hry, tak jsem zpomalil. Myslel jsem jen na to, jak zajistit dostatek paliva až do konce. Můj kolega se propadl zpět a rozdíl dotahoval. Když jsem se při výjezdu ze zatáčky dopustil chyby, předjel mě. Nebál jsem se - myslel jsem, že pojede včele několik okruhů a pak mně vedení přenechá. Mohl se snažit připravit divákům show. Strach jsem ale měl z toho, že jede příliš rychle. Musel jsem totiž jet rychle také. Jak jen má člověk uposlechnout pokynu z depa a jet "pomalu", když se jeho partner po okruhu řítí? Dopředu jsem se dostal ve 49. kole (ze 60. okruhů) a zase zpomalil.

Umíte si přestavit scénu, jak se ženou v Itálii v čele závodu dvě Ferrari a dojde jim v posledním okruhu palivo? To bylo to jediné, na co jsem myslel. Tři okruhy po sobě jsem zajel za 1:37,1 až 1:38,0 minuty. Najednou mě ale Pironi předjíždí znovu! Považoval jsem to za pěkně pitomé. V 59. okruhu jsem se při příjezdu k Tose dostal znovu před něj. Zdálo se mně, že trochu ubral plyn, i když on sám tvrdil, že měl nějaké problémy s motorem. Ať to ale bylo cokoliv, ještě tehdy jsem se domníval, že je Pironi čestný a reagujena signál z boxů. Poslech sice pozdě, ale přece. Jel jsem v čele a opět zmírnil tempo. Do posledního kola jsem vjížděl jako první bez jakýchkoliv problémů. Jen jsem měl strach, jestli vystačí palivo. Přeřadil jsem téměř o tisíc otáček dříve a málem jsem plachtil po cílové rovince, protože jsem nechtěl čekat, že mě předjede znovu.Zčista jasna jsem viděl, že se přibližuje. Neblokoval jsem ho, a tak mě vnitřkem předjel v pohodě se skoro zablokovanými koly přejel a a vyhrál závod. Pustil mě dopředu v 59. kole, protože mě chtěl znovu v 60. okruhu dostat. A já byl tak hloupý, že jsem věřil v Pironiho čestnost! Po dojezdu jsem si myslel, že si všichni uvědomí, co se vlastně přihodilo. Ale nebylo tomu tak. Pironi prohlásil, že jsme měli potíže s motory a že žádné pokyny z depa neexistovaly. Opravdu mě ale vytočilo, když Piccinini (šéf týmu Ferrari) toto všechno potvrdil tisku. Můj motor byl přece bezvadný a pokyny vedení týmu existovaly! Zdálo se přitom, že si lidé myslí, že jde o naši životní bitvu. Proboha! Byl jsem před ním větší část jízdy a kvalifikoval jsem se rychleji než on. Kde tedy byl můj problém? Už jsem dokázal v rovnocenných autech, že když chci, aby někdo zůstal za mnou, tak tam zůstane. On tam stál jako hrdina, zatímco já jsem vypadal jako rozmazlený bastard, který trucoval. Věděl jsem, že to tak bude vypadat, ale pořád jsem si myslel, že bude lepší zmizet..."

Gill se zařekl, že s Pironim už nikdy v životě nepromluví. To dodržel, protože o 13 dní později v kvalifikaci na GP Belgie tragicky zahynul. 13 dní po Pironiho zradě se konala kvalifikace v Zolderu na Velkou cenu Belgie. Gill byl o jednu desetinu vteřiny pomalejší než Pironi a to bylo to nejhorší, co si dokázal představit. Proto těsně před koncem ještě jednou vyjel naplno na trať. Chtěl buď všechno nebo nic. Bohužel přišlo to druhé ve své nejkrutější podobě... V obrovské rychlosti narazil do mnohem pomalejšího závodníka Jochena Massy. Kanaďan byl vymrštěn z vraku svého Ferrari a utrpěl velmi vážná zranění. Lékařům se ještě podařilo obnovit činnost srdce a převezli jej do nemocnice. Jenomže další orgány, nejvíce mozek, byly vážně požkozeny a před 22. hodinou večerní se ho lékaři rozhodli odpojit od podpůrných přístrojů. Nikdo mu již nemohl pomoci...
Z osobního příkazu kanadského premiéra Pierra Elliota bylo Gillovo tělo Boeingem 707 kanadského letectva převezeno do vlasti, kde se konal i pohřeb. Mnoho lidí z F1 nepřišlo...Jen Bruno Giacomelli, Gillův velký soupeř René Arnoux z Renaultu, ... A samozřejmě bývalý stájový kolega, kterému Gill pomohl k titulu mistra světa Jody Scheckter. Ten pronesl i slavnostní rozloučení s mrtvým: "Bude mi velmi chybět. Byl to nejrychlejší závodník, jakého jsme znali, a velmi dobrý přítel. Ale neodešel. Stále bude žít v našich vzpomínkách na to, jaký byl a co dokázal."

Ano, Gilles Villeneuve se nesmazatelným písmem zapsal do historie královské motoristické disciplíny, formule 1, stal se legendou, na kterou se nezapomíná...

Manželka: Joann
Děti: Jacques a Melanie
Aktivní roky v F1: 1977 - 1982
Velkých cen: 67
Nejlepší umístění v šampionátu: 2. místo (Ferrari) v roce 1979
Vítězství ve Velkých cenách: 6
Úmístění na stupních vítězů: 13
Pole - position: 2
První startovní řada: 8
Nejrychlejší kola: 8
Body (celkem): 107
Celkem kol: 3282
Celkem kilometrů v F1: 15 189
V čele Velkých cen: 18
V čele kol: 534
V čele kilometrů: 2252


Jacques Villeneuve

9. dubna 2013 v 8:14 | Michal Všechovský

Jacques Villeneuve je synem slavného závodníka formule 1 Gillese Villeneuva který zemřel při kvalifikaci v roce 1982. Bohužel tak nikdy nezískal titul. Jacquese to od závodění neodradilo. Přesto začal docela pozdě. Až v roce 1989 se stal jezdcem italské formule 3. Pak následovala japonská formule 3. A o několik let později přešlel do americké atlantické serie kde jezdil za Toyotu. V roce 1995 se mu povedl první obrovský úspěch, vyhrál slavný závod Indianapolis 500.

A pak už přišla formule 1. První tři roky jezdil za stáj Williams, a hned v prvním závodě se mu podařilo nevídané, vystoupal na stupně vítězů a málem i vyhrál, ale čtyři kola před koncem mu praskl olej a musel před sebe pustit svého stájového kolegu, Damona Hilla. Celkově celou sezonu se mu dařilo.. Nakonec obsadil druhé místo..

A hned druhou sezonu v roce 1997 znovu dokázal využív vyjímečnosti svého vozu a stal se mistrem světa i přes problémy se Schumacherem v posledním závodě.... Jacques Villeneuve je jediný jezdec který dokázal vyhrát součastně Indianapols 500 a MS formule 1. Přesto se mu ale pak dařit přestalo. V roce 1999 přestoupil do B.A.R a bylo to furt horší a horší..V roce 2004 jezdil za stáj Renault a Sauber.

Svou poslední sezonu jezdil v roce 2006 u týmu BMW, ale ani ji nedokončil, protože byl nahrazen Kubicou.

V součastnosti chce jezdit za NASCAR, ale stále nemá podepsáno. Také by měl vzniknou film o Gilesovi na kterém Jacques Villeneuve aktivně spolupracuje..Nejpřekvapivější z jeho počinnů je ale asi to, že se vydal i na dráhu zpěváka. Už vydal své první cd


Margaret Teacher - Margaret Hilda Robertsová

9. dubna 2013 v 7:50 | Michal Všechovský

Margaret Hilda Robertsová se narodila 13. října 1925 do obchodnické rodiny usazené v anglickém městě Grantham. V průběhu 2. světové války a několika poválečných letech vystudovala chemii na Oxfordské univerzitě. Po studiích nastoupila na místo chemické laborantky zaměřené na farmaceutický výzkum.

V roce 1951 se Margaret Robertsová provdala za Denise Thatchera a v témže roce "vyměnila" chemii za studia práv. Později krátce pracovala jako daňová právnička.

Koncem 50. let se mladá Margaret Thatcherová zapojuje aktivně do britské politiky. V parlamentních volbách roku 1959 je zvolena do Dolní sněmovny jako poslankyně britské Konzervativní strany za severolondýnský volební okrsek Finchley a později působí střídavě několik let v "pravicových" vládách Harolda Macmillana, Aleka Douglase-Homea a Edwarda Heatche jako ministryně pro vzdělání a vědu.

Po porážce konzervativců v parlamentních volbách v roce 1974 se z úst Margaret Thatcherová ozývá hlasitá kritika mířící do vlastních řad. Nadaná britská politička obviňuje svou mateřskou stranu z nedostatečného obhajování pravicových konzervativních hodnot, které jsou stále častěji obětovány na oltář stále více se rozpínajícímu socialismu, a navrhuje proto razantní změnu politického stylu, která by z "defenzivní", neutrální a "unavené" politické strany učinila moderního a silného obhájce tradičních britských hodnot. Protože po politické "renesanci" Konzervativní strany volá v polovině 70. let většina jejích členů, stává se po stranických volbách v roce 1975 předsedkyní konzervativců právě Margaret Thatcherová.

Po další čtyři roky tráví Margaret Thatcherová se svou stranou v opozici a téměř "bezmocně" přihlíží tomu, jak socialisté ničí poslední zbytky tradičních britských hodnot a vedou celou zemi k ekonomickému úpadku. Z britských odborářů se stávají stávkující "bandy", které často neváhají použít násilí k tomu, aby prosazovaly své požadavky. Vyhrožování nestávkujícím zaměstnancům fyzickou likvidací a poloozbrojené stávkující hlídky jsou koncem 70. let ve Velké Británii na denním pořádku. Vrcholem britské socialistické hospodářské politiky konce 70. let je stávka zaměstnanců veřejného sektoru, stávka zaměstnanců svážející komunální odpad, stávka zaměstnanců márnic a stávka obecních hrobařů. Nepříjemnou součástí britského hospodářského života je i vysoká nezaměstnanost, vysoká míra inflace, nízký hospodářský růst, nízká produktivita práce v domácím průmyslu, vysoké daně a státní regulace nejrůznějšího druhu.

V roce 1979 se uskutečňují ve Velké Británii předčasné volby, které převracejí politickou scénu vzhůru nohama. Vládnoucí socialisté ve volbách díky svým hospodářským "úspěchům" propadají, a s velkým náskokem naopak vítězí Konzervativní strana Margaret Thatcherové. Do čela (na premiérský post) ostrovního království se tak poprvé v historii země dostává žena. A jak se ukáže později, není to žena ledajaká. Je to žena z toho nejpevnějšího železa - Železná lady.

Základní filosofii Margaret Thatcherové lze shrnout do několika následujících řádků:

"Vyrůstala jsem v rodině, která nebyla ani chudá ani bohatá. Museli jsme šetřit každý den, abychom si mohli dopřát příležitostný luxus. Moje ekonomická filosofie se často připisuje původu mého otce, obchodníka s potravinami. Bylo tomu tak - a pořád je - ale jeho originální filosofie šla dál než jenom k zajištění toho, aby příjmy vykazovaly na konci týdne mírný přebytek nad výdaji. Můj otec byl mužem jak praxe, tak i teorie. Rád spojoval prosperitu našeho rohového krámu s romantikou mezinárodního obchodu, který zaměstnával lidi na celém světě proto, aby rodina z Granthamu mohla mít na svém stole rýži z Indie, kávu z Keni, cukr ze západní Indie a koření z pěti kontinentů.

Ještě než jsem přečetla jedinou řádku ze spisů velkých liberálních ekonomů, věděla jsem z účtů svého otce, že volný trh je něco jako obrovský a citlivý a nervový systém, reagující na události a signály na celém světě, aby splnil všechny proměnlivé potřeby lidí v různých zemích z různých tříd, různého náboženství s určitým druhem blahovolné nevšímavosti k jejich postavení. Vlády jednaly na podkladě daleko menšího množství informací a paradoxně právě ony bloudily jako "slepé síly" temnotou a spíše překážely působení trhu, než aby je vylepšovaly. Ekonomické dějiny Británie příštích čtyřiceti let potvrzovaly a zesilovaly téměř každý prvek praktické ekonomiky mého otce. Důsledkem toho bylo, že jsem byla již od mládí dobře vybavena myšlenkově i analyticky ke znovuvybudování ekonomiky zpustošené státním socialismem."

(Margaret Thatcherová, Roky na Downing Street, kap. "Úvod")

Ihned po nástupu konzervativců k moci se Margaret Thatcherová pouští spolu se svými stranickými kolegy "do práce". Na řadu nejprve přichází sanace státních financí a boj proti vysoké inflaci. K těmto krokům se později přidává reforma trhu práce, daňová reforma, privatizace státních podniků (z velké části znárodněných po druhé světové válce) a politika vedoucí k omezení vlivů oborů na chod hospodářství.

Pokud shrneme ekonomickou politiku Margaret Thatcherové do několika odstavců, vypadala v průběhu 80. let přibližně takto:

1. Boj proti inflaci
Ačkoli většina lidí přirozeně považuje inflaci jednoznačně škodlivou věc, ekonomové dobře vědí, že je ve skutečnosti výhodná pro ty skupiny obyvatel, které skrze ní získávají více prostředků, než by jim náleželo, a proto proces desinflace vyžaduje velké sociální a politické oběti: Musí se "přibrzdit" měnová (příp. fiskální) politika, načež následuje ekonomická recese a zvýšení nezaměstnanosti. Obojí na počátku osmdesátých let skutečně nastalo, avšak pokračování inflační spirály bylo zamezeno a inflace klesla na obvyklých 4-5 procent a nezaměstnanost začala opět - ovšem pomalu - klesat, až na jednu z nejnižších úrovní v Evropě v devadesátých letech.

Inflaci se podařilo Margaret Thatcherové zkrotit především díky tvrdé politice vysokých úrokových sazeb (o úrokových sazbách v Británii rozhodovala do 90. let 20. století britská vláda), díky úsporným opatřením ve výdajích státního rozpočtu a díky omezením, týkajícím se nárůstu platů státních zaměstnanců.

2. Omezování veřejného sektoru
Po druhé světové válce došlo v Británii k rozsáhlému znárodnění a rozvoji tzv. státu blahobytu. Neefektivní státní firmy nejenže přímo zpomalovaly růst ekonomiky, ale navíc prostřednictvím dotací odsávaly prostředky z produktivní sféry ekonomiky. Byla proto zahájena masivní privatizace (hlavních 13 privatizovaných podniků mělo 600,000 zaměstnanců), např. British Telecom, British Gas, British Airways, Rolls-Royce, British Aerospace nebo Jaguar. Zároveň došlo k rozvoji tzv. lidového kapitalismu - v rámci jakési kuponové privatizace si dva miliony lidí koupily akcie British Telecomu a pět milionů si koupilo akcie British Gas.

Další oblastí, kde došlo k výrazným změnám, byly veřejné výdaje. Na základě tržní filozofie byly systematicky redukovány dotace průmyslu, na bytovou výstavbu a na politiku zaměstnanosti. Ačkoli mnoho kritiků (především labouristická opozice) hlasitě protestovalo proti "asociální" politice Margaret Thatcherové, výdaje na zdravotnictví a sociální zajištění nejenže kráceny nebyly, ale dokonce v důsledku vyšší nezaměstnanosti vzrostly. Mnoho lidí bude patrně překvapeno faktem, že podíl výdajů na HDP v prvním volebním období konzervativní vlády vzrostl, a to nezanedbatelně, ze 43 na 47 procent, a teprve poté začal klesat. Významným důsledkem však bylo, že byl zvrácen dlouhodobý trend růstu státních výdajů.

3. Daňová reforma
Stát blahobytu budovaný předchozími kabinety a vysoké dotace ztrátovým podnikům vyžadovaly také vysokou míru zdanění. Mezní sazby pro nejvyšší příjmy dosahovaly 98 procent (!), což se prakticky rovnalo vyvlastnění příjmu. Tyto sazby se postupně snížily na 40 procent. Zároveň se ale snižovala základní sazba, které podléhala většina obyvatel. Dále se snížily daně z příjmů právnických osob. Výsledkem byl růst objemu vybraných daní od nejbohatších poplatníků, což dokládá platnost Lafferovy křivky pro nejvyšší daňové sazby. Na druhou stranu, byla zvýšena a sjednocena daň z přidané hodnoty na ("rovných") 15 procent a zvýšily se odvody na sociální pojištění. Výsledkem byl opět (překvapivě) růst celkové daňové kvóty v prvních letech thatcherovské éry, poté však podíl příjmů na HDP začal velmi mírně klesat a na rozdíl od jiných západoevropských zemí se dodnes udržuje na relativně nízké úrovni (s tendencí mírného růstu v letech 2000-2004). Souhrnně lze konstatovat, že nárůst míry zdanění v letech 1945-80 byl zastaven.

4. Trh práce a odbory
V Británii měly odbory tradičně silné politické postavení, neboť Labour party se v podstatě skládala z jednotlivých odborových svazů a byla jimi i financována. Bohužel, odbory začaly postupně zneužívat svého postavení a stupňovat své mzdové požadavky a tak již od konce šedesátých let stoupal počet stávek. Je však jasné, že pokud si odbory vystávkují vyšší mzdy, bohatství společnosti nevzroste. Vyšší mzdy v praxi vedly pouze k vyšší inflaci, což dále vedlo k dalším a dalším stávkám i v tradičně "poklidných" odvětvích, jako jsou např. hasiči a veřejní zaměstnanci vůbec. To vedlo k další inflační spirále, jak již bylo řečeno v úvodu textu. Dále také odbory neumožňovaly propouštění, což je sice hezké a rádoby-sociální, avšak vede k plýtvání zdroji, přezaměstnanosti a dlouhodobé ekonomické stagnaci, která se v konečném důsledku obrací proti všem.

Vláda Margaret Thatcherové se pokusila tyto nepříznivé tendence zvrátit. Nejprve byla v roce 1982 omezena moc odborářských vůdců - doposud se o stávkách hlasovalo veřejně, takže někteří odboráři mohli být proti své vůli tlačeni, aby hlasovali pro stávku. Místo toho se dále muselo o stávce hlasovat tajným, demokratickým hlasováním. Byly také zakázány "sekundární akce", tedy podpora stávkujícím dalšími stávkami v jiných podnicích. Také bylo zrušeno povinné členství v odborech, které si odbory vynutily v některých podnicích. Další změny následovaly v roce 1982, kdy byly zakázány stávky z politických důvodů. O dva roky později bylo uzákoněno, že se volby na výkonné funkce v odborech musejí konat tajnou a přímou volbou. Dále bylo nařízeno, že se každých deset let musí v rámci konkrétního odborového svazu musí konat referendum, zda si členové přejí pokračování poskytování finanční podpory politickým stranám. Prakticky se jednalo téměř výhradně o opoziční Labouristickou stranu, která tím byla oslabena.

Výsledkem těchto reforem byl pokles počtu odborově organizovaných o více než tři miliony za deset let, tedy asi o čtvrtinu. Více než sto odborových organizací dokonce zaniklo (nebo fúzovalo). Snížil se počet stávek i jejich délka, s výjimkou roku 1984-5, kdy probíhala velká stávka horníků, kteří měli být propuštěni. Po její porážce se pak odborové hnutí prakticky zhroutilo, alespoň ve srovnání s předthatcherovskou érou.

* * *

I když se zpočátku mohlo nezávislému pozorovateli zdát, že politika Margaret Thatcherové je příliš tvrdá, a nebo z pohledu britských labouristů (socialistů) dokonce přímo asociální, mnozí britští voliči cítili, že neexistuje žádná jiná alternativa, která by dokázala "nemocné" britské hospodářství postavit znovu na nohy. V parlamentních volbách v roce 1983 proto katapultovali konzervativce Margaret Thatcherové znovu do čela země. Vítězství konzervativců bylo přitom poměrně drtivé - převaha 114 hlasů v Dolní sněmovně britského parlamentu (největší od druhé světové války).

K parlamentním volbám 1983 je nutno podotknout ještě jednu významnou událost. Několik měsíců před nimi se totiž podařilo Margaret Thatcherové úspěšně "vyřešit" vojenský konflikt s Argentinou, jejíž armáda obsadila Falklandské ostrovy spadající pod britskou správu. Bitva o Falklandské ostrovy, odehrávající se 13 000 kilometrů od Velké Británie, při níž padlo několik stovek britských námořníků a bylo potopeno několik lodí na obou stranách, měla přitom tři pozitivní efekty: 1. Po několika letech probudila v Britech již dávno zapomenuté národní cítění a národní hrdost, 2. Vrátila Velkou Británii opět na mezinárodní politickou a vojenskou scénu, 3. Pasovala Margaret Thatcherovou do pozice ženy, která dokáže za Británii bojovat se stejným odhodláním a zápalem jako Winston Churchill. Falklandy se tedy staly významným faktorem, hrajícím v následujících volbách ve prospěch konzervativců.

Podobně, jako ty předchozí, dopadly i parlamentní volby v roce 1987. Konzervativci, podpoření výraznými ekonomickými úspěchy, v nich zvítězili a levicoví labouristé naopak opět propadli. Nepomohla jim přitom ani změna stranického symbolu - rudá růže namísto rudé vlajky. Aby vůbec dokázali labouristé konzervativcům Margaret Thatcherové konkurovat, museli nakonec ze svého "slovníku" zcela vypustit slovo socialismus.

Třetí volební období Margaret Thatcherové se neslo až na několik drobných výjimek v duchu hospodářského rozkvětu Velké Británie a v duchu výrazných mezinárodních diplomatických úspěchů. Z Margaret Thatcherové se v průběhu let stala uznávaná osobnost mezinárodní politiky, která výraznou měrou přispěla k pádu "Železné opony". Dokázala totiž navázat diplomatické kontakty se všemi významnými státníky východního i západního bloku a přitom nezapomněla stále klást důraz na demokratické principy a na dodržování lidských práv. Mnohým sovětským a čínským komunistům se sice její jednání příliš nezamlouvalo, nezbývalo jim však nic jiného, než jí respektovat jako silného protivníka, kterému se dá vždy důvěřovat.

Margaret Thatcherová takto dokázala například navázat "přátelské" vztahy se sovětským vůdcem Michalem Gorbačovem, a nebo se jí podařilo přesvědčit Čínské komunistické vůdce o nutnosti zachovat v Hong-Kongu svobodné a demokratické tržní principy i po předání této na 100 let pronajaté britské provincie pod správu Číny. Nadstandardní kontakty udržovala britská ministerská předsedkyně i nadále s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a nezapomněla ani na osobní podporu Lecha Walesy z polské Solidarity.

Za mnohými mezinárodními diplomatickými úspěchy "Železné lady" lze hledat její oblíbenou diplomatickou poučku, z které měli obavu především režimy významným způsobem porušující lidská práva:

"Diplomacie beze zbraní je jako hudba bez hudebních nástrojů"

Přestože Margaret Thatcherová zapojila v průběhu svého vládnutí Velkou Británii těsněji do struktur Evropské unie, udržovala si od tohoto uskupení poměrně velký odstup. Projekt "politické Evropské unie" chápala jako vlak, který nezadržitelně směřuje ke škodlivému evropskému "superstátu" a na vysoké úředníky a politiky Evropské unie se dívala jako na intelektuály, pro které není politika ničím jiným než "vrcholovým sportem" (bez ohledu na přání občanů). Jak britská Maggie často s despektem tvrdívala,

"Evropa je vrcholem byrokracie proto, že se neopírá o vůbec nic jiného."

Po deseti letech Margaret Thatcherové strávených v britském premiérském křesle se v Konzervativní straně začínají objevovat první rozpory. Opoziční labouristé se v průběhu desetiletí posunuli do politického středu a každé klopýtnutí vládnoucích konzervativců hbitě využívají ke zvyšování svých preferencí. Členové Konzervativní strany proto v předtuše volební porážky volají po nové tváři v čele strany. Vyzyvatelem Margaret Thatcherové se proto stává mladý a ambiciózní politik Michael Heseltin. V prvním kole stranických primárek ho sice "Železná lady" poráží, do druhého kola však tato dáma již nenastupuje a ohlašuje svou rezignaci. V dalším kole stranických voleb je na doporučení baronky Thatcherové do čela konzervativců zvolen ministr zahraničí John Major.

28. listopadu 1989 (několik dnů po zhroucení komunistického režimu ve východní Evropě) Margaret Thatcherová rezignuje na funkci ministerské předsedkyně, loučí se se svými bývalými spolupracovníky a spolu se svým manželem Denisem Thatcherem opouští adresu Downing Street 10. Uzavírá se tak jedna z nejvýznamnějších kapitol poválečných britských dějin, která vrátila Velkou Británii zpět na místo respektované světové ekonomické, politické i vojenské supervelmoci.

Parlamentní volby v roce 1991 britští konzervativci pod vedením Johna Majora opět vyhrávají. K jejich porážce dochází až tehdy, co se do čela labouristů dostává charismatický Tonny Blaire, který zcela otevřeně prohlašuje, že všichni Britové jsou Thatcheristé. Až tak hlubokou stopu tedy po sobě zanechala Margaret Thatcherová v britské politice.

Sandra Nováková

8. dubna 2013 v 19:17 | Michal Všechovský

Sandra Nováková se narodila 15.dubna 1982 v Praze, je tedy o 2 roky mladší než její bratr Adam Novák (1980), který je také hercem. Účinkovali spolu například v seriálu "Správná šestka" nebo v "Bylo nás pět", kde Sandra ztvárnila jednu z hlavních postav - Evičku Svobodovou. Dále Sandra hrála ve filmech "Jezevec nosí pochybnosti", "Poslední přesun", "Eliška má ráda divočinu", "Kytice", "Muž, který vycházel z hrobu".

V posledních letech hraje v českém úspěšném seriálu "Ordinace v růžové zahradě", kde hraje sestru v nemocnici Gábinu. V roce 2007 také přichází do kin film "Pusinky", kde Sandra hraje hlavní roli dívky Karoliny. Také si zahrála v druhém dílu Soukromích pastí.


James Hedfield

8. dubna 2013 v 8:53 | Michal Všechovský

James Hetfield je zakládající člen slavné metalové skupiny Metallica.

Založil ji v roce 1981 a před tím hrál v pár kapelách, které se ovšem nijak zvlášť neproslavili.
Sám sebe popisuje slovy "čestný a drsný".

James je prakticky celý svůj dospělý život slavný díky metallice.
James je hlavní tvůrce co se týče textů,napsal vlastně ůplně všechny a navíc se ještě podílel na vytváření hudby pro metallicu,takže se dá říct, že bez něj by to nešlo.
Je to velmi charizmatický frontman, který na koncertech opravdu umí rozhýbat dav (na koncerty Metalliky chodí okolo sto tisíc lidí). Jamesovi rodiče se rozvedli, když byl ještě malý a matka mu zemřela, když mu bylo 16. Zemřela na rakovinu a James o tom hodně psal i ve svých textech.

James je dnes velmi uznávaný hudebník a ostatní kapely si ho zvou na své koncerty,aby si s nimi zahrál.
James je vyléčený alkoholik. Vyléčil se v roce 2001 a dodnes nepije. Sám říká,že se cítí mnohem lépe, když je střízlivý. Má tři děti a ženu Francescu,které,jak sám přiznává nebyl a není moc věrný,nicméně spolu stále žijí. Jame rád sbírá stará auta a dělá na nich tuningové ůpravy, má spoustu aut, lodí i motorek.

Kytarista Hetfield z Metalliky házel kameny po fotografech!


O tom, že je kapela Metallica drsnějšího ražení, nikdo nepochybuje. V poslední době to zase potvrdil i zpěvák a kytarista v jednom James Hetfield (48), který nechtěl být na výletě s rodinou nikým rušen a po číhajících se fotografech házel kameny!

K incidentu došlo v neděli po Štědrém dnu v letovisku u městečka Punta del Este v Uruguayi, kde rodina každoročně tráví prázdniny. Hetfield se vydal na zmrzlinu se synem a už po cestě ho začali paparazzi sledovat. Po chvíli to nevydržel a začal je kamenovat. O zprávě informovaly noviny El País.
"Jen lízal zmrzlinu. Nebyl v žádné nepříjemné situaci, aby takto reagoval," řekl fotograf magazínu Hola! Gaston Renis. Kameny naštěstí nikoho nezasáhly, jen poškrábaly auto jednoho z fotografa. Ten se poté obrátil na policii.
Kromě syna Castora (11) má Hetfield s uruguayskou manželkou Francesou Tomasi dcery Cali (13) a Marcellu (9). Na své soukromí si nedá hlavně kvůli dětem sáhnout.

Nironic - Eric Alexander Cherryhill

7. dubna 2013 v 9:59 | Michal Všechovský

Nironic a.k.a. NI, vlastním jménem Eric Alexander Cherryhill se narodil roku 1981 v Bronxu, New York, USA. Jelikož pochází z hudební rodiny, měl k hudbě od útlého věku velmi blízko. Ve dvanácti letech si začal z legrace rapovat, ale protože to dělali skoro všichni okolo, nechtěl se soustředit pouze na rap. Ve čtrnácti letech začal hrát na kytaru, kterou však v sedmnácti vyměnil za bicí.

Už při studiích se začal živit hudbou, a to jako bubeník. Současně pracoval také v S.I.R., v jednom z největších nahrávacích studií v New Yorku. Zde přišel do kontaktu s těmi nejvýznamnějšími umělci z branže, včetně kapely Living Colour, kterou o dva roky později začal doprovázet na turné jako drum tech a programátor. Jednoho dne se leaderovi kapely zmínil, že umí rapovat a ten mu dal příležitost postavit se za mikrofon. Publikum si NIe okamžitě zamilovalo a od té chvíle vystupoval s Living Colour jako host.

Po jednom z evropských turné se díky ohromnému ohlasu publika na hip hop rozhodl, že se do Evropy přestěhuje. V roce 2003 zakotvil v Praze, kde potkal tehdy devatenáctiletého pianistu Lorena Cobela, se kterým založili kapelu Cherry Hill. Během krátké doby se kapela těšila nemalé popularitě. Avšak po vydání první a zároveň poslední desky se členové kapely rozhodli pokračovat v jiných projektech.

NIův rap oslovil i nejlepší českou hiphopovou formaci Indy&Wich. Nahrávají společně skladbu Live, která zaznamenala u fanoušků obrovský úspěch a udržela se na předních příčkách hitparád více než tři měsíce. Během této doby se NI a Wich domluvili na tvorbě společné desky. V únoru 2007 vychází u Patrick Records album The Chronicles of a Nomad, jež bylo kritiky označeno za jedno z nejlepších alb roku. Koncerty po celé České republice a na Slovensku sklízí velký úspěch, respekt si deska získala i za oceánem.

John Morrison Hennigan

6. dubna 2013 v 9:52 | Michal Všechovský

John Morrison, svým jménem John Hennigan, tež znám pod jmenem Johny Nitro nebo Johny Blaze je americký wrestler.

Uspěchy v WWE:
ECW Championship (1-krát)
World tag team championship (1-krát)
WWE tag team championship (4-krát)
WWE Intercontinental championship (3-krát)
Slammy Award Nejlepší tag team roku 2008- z The mizem
WWE Intercontinental Championship (3-krát)